To, že jste rodiče po čtyřicítce, neznamená, že musíte přestat hrát

Trvalo to skoro deset let, ale dospěl jsem do následujícího stavu: Po práci jdu domů, některý den si dám dvacetiminutovku „zírání do ohně“ (vypnutí a krátké mentální relaxace), jiný rovnou převezmu nejmladšího potomka, zatímco manželka jde učit online. Po fázi rodinné aktivity a mezilidské komunikace přichází na řadu večeře, marný pokus pustit si se ženou něco krátkého v TV. Následuje proces uspávání, a než se všechno tohle nějak dá dohromady, je půl desáté, moje hlava se rozhoduje mezi upadnutím a upadnutím těla do postele, přičemž signalizuje, že se nebudeme pouště do žádných mentálně náročných aktivit.

Což není zrovna ideální rozpoložení pro hraní.

Jenže hraní bylo a stále je součástí mého života (i když odhlédnu od práce, která se mu často už dost vzdaluje) a nechci se ho vzdávat. Následuje vnitřní boj, kdy si řeknu, že teď mám reálně hodinu na nějaké vlastní koníčky. Myšlenka na čtení odpadne bohužel první, protože je jen málo pocitů, které nesnáším víc než zkonzumovat deset stránek a uvědomit si, že jsem je vlastně nevnímal.

Když organismus diktuje a mozek požaduje

Pak je tu možnost pustit si seriál či film (krátký), což je často vítězná varianta, nicméně pro mne také často nejméně uspokojivá. Jenže hraní je docela aktivní záležitost a občas má člověk pocit, že snad ani na tu hodinu nemá smysl počítač nebo konzoli zapínat.

Původně jsem myslel, že tato dilemata řeším jen já, ale jak se moji vrstevníci dostali do brutálního komba, které spočívá v tom, že už vám bylo čtyřicet a kolem vás se ochomýtá maličký prcek, začali se mi svěřovat s podobnými pocity. „Už na to nemám čas. … Mně to za tu hodinu snad už ani nestojí. … Chtěla jsem hrát XYZ, ale jsem tak unavená, že se mi nedaří a jsem z toho jenom naštvaná. … Řekl jsem si, že si uspořádám priority a radši spím. … Hraju jen na mobilu. … Hraju jen na mobilu Magic the Gathering, zachraň mě.“

Už mi není dvacet let, už mi není ani dvacet pět…

Je pozoruhodné, že sentiment nás všech je podobný. Chceme hrát, ale už jsme si navykli na takový styl, že nám najednou tohle ústupkové hraní nestačí, a to až do takové míry, že na něj zčásti raději rezignujeme. Nejde jen o to, že dospělý život s dětmi je časově náročný, ona reálně člověku od určitého věku začne opravdu docházet energie, se kterou těch 24 hodin pracuje. S mým nejstarším synem jsem skoro před dekádou podobné problémy nemíval a zvládal jsem i delší herní seance, aniž bych měl pocit, že u nich usnu. Ale teď… energie dochází dřív, starosti se kupí, a i když jsou hry ideálním prostorem ke zrelaxování, už ze samotného principu, že jde jenom o hry, mívají mnozí tendenci je odřezávat z koláče koníčků jako první. Přece si nebudou v tomhle věku hrát!

Nevzdávejte to! Hrajte!

Tenhle výkřik přichází od člověka, který má aktuálně čas hrát tak 4 až 6 hodin týdně (pokud si tedy něco nevezme jako pracovní povinnost), má po celém náročném dni takříkajíc „vymleto“ a zcela chápe vaše starosti. Udělejte „to“, tedy vzdejte se her, pokud máte pocit, že už vám nic nedávají. Je to zcela běžný životní proces s mnoha koníčky, které časem vyšumí do prázdna (sbohem, fotbale). Ale pokud stále s leskem oku pokukujete po nových i starých titulech a reklama na nějakou hru vám v srdci zanechává lehce bolavý pocit „kdysi bych se na tohle vrhnul… škoda, že už jsem hraní přesunul do škatulky minulost“, nedělejte to. Hrajte. Jde to.

zdroj: Sony Santa Monica Twitter

Stanovte si priority a jděte po krůčcích

V době své nejaktuálnější a nejsilnější krize jsem musel hodně revidovat, na co se budu během večerního hraní soustředit. Sekiro? Jiná soulsovka? Pardon, ale tohle byl problém i v momentě, kdy jsem byl nadupaný kofeinem a mladickým elánem, ne když jsem podupaný dítětem a pracovním procesem. Obecně jsem dospěl k závěru, že v první fázi, aby člověk netrpěl velkou frustrací, je lepší eliminovat hry, které vyžadují příliš rychlý postřeh. Nebo příliš velkou časovou investici bez možnosti svobodně ukládat (nikdy nevíte, kdy bude třeba hasit nějaký problém nebo zaskočit při uspávání, případně kdy už budete muset uspat sebe sama) a říct tak sbohem hrám, které mne spíš vyfrustrují, než nadchnou.

Je ideální zvolit si hru, které se budete věnovat s ohledem na to, jaké máte časové a mentální dispozice. Znám lidi, kteří plnohodnotně herně relaxují u League of Legends, Fortnite nebo Resident Evilu. Smiřte se s tím, že možná budete jednu hru konzumovat měsíce, hlavně když má herní čas v rámci desítek až stovek hodin, na prožitku to nic neubírá. A stejně tak se smiřte s tím, že vás třeba po čase omrzí, doslova ji vytěžíte, anebo najdete si novou před dohráním. Pokud řešíte tohle, už jste uspěli, protože… hrajete.

Svým tempem

Spasení z ne až tak dávné krize mi přinesli Crusader Kings III. Hra s velmi plynulou hratelností, kterou si můžu pauzovat, kdy chci a ukládat, kdy chci. Když povinnost zavolala, nebyl problém hru prostě ukončit, aniž bych měl pocit zmaru, jako když zahodím rozehraný multiplayerový zápas.

Crusadeři a tento typ her, které přitom nutně nemusí nijak sdílet žánr, nabízí vzruchy pro váš mozek neustále a nemají nějakou vzrůstající křivku, na jejímž konci teprve dojdete k virtuální i mentální odměně. Váš rival může zemřít na nějakou ošklivou nemoc nebo jedovatého pavouka kdykoliv. Vaše říše se může rozpadnout kdykoliv. Popravit celý žalář a následně se z toho zhroutit a vydloubnout si oko můžete kdykoliv…

Najednou zase hraní dávalo smysl, a dokonce přicházely ony momenty guilty pleasure, kdy jsem hrál do dvou do rána, věda, že si budu za rozbřesku u hrnku kofeinu nadávat. Nadával, ale pamatoval jsem si, jak jsem v noci prostě musel dobýt zpátky Sýrii a pak potlačit povstání, pak vyřešit nástupnictví, pak dostavět univerzitu… Slovy Rockyho Balboy: „It ain’t over ’til it’s over!“ Ani hraní, ani vaše nerozvážná rozhodnutí ohledně time managementu.

 

Samozřejmě jsem dostal po čase chuť i na něco jiného, než je přebarvování mapy a vraždění příbuzných. Vydal jsem se nečekanou cestou… Řekl jsem si, že si dám podruhé a v klidu Final Fantasy VII Remake na těžkou obtížnost. Proč? Příběh už znám, takže mi nevadí případné vyrušování nebo výpadky pozornosti. Plus jsem si chtěl hru oživit, než se pustím do Rebirth. Ale zároveň jsem si chtěl přidat nějakou výzvu, abych jen neplnil znovu to samé.

Najednou musím mnohem víc pracovat s materiemi, staggerem, pozicováním… hru kdykoliv uložím nebo klidně pauznu a PlayStation 5 zrovna tady umí vrátit do konkrétního momentu bez zaškobrtnutí. A když se bitva nepovede, rovnou ji můžu opakovat od začátku bez zdlouhavých přesunů. To je prostě uživatelský komfort pro zahlceného rodiče!

Je to jen na vás a o vás

Proč tohle píšu? Aby si ti z vás, kteří se teď nebo někdy v budoucnu ocitnou v podobné situaci, mohli uvědomit, že hraní je zcela plnohodnotný koníček, který si nemusíte odpírat, i když je na něj méně a méně času.

V první řadě, je zcela v pořádku hrát, i když vám bylo třeba čtyřicet a měli byste se věnovat „dospělým“ věcem. I když si urvete jen hodinku nebo půlhodinku denně, pořád to dává smysl! Samozřejmě, když si optimalizujete, co chcete hrát. A kdy. A pokud narazíte na nějakého vrstevníka, který se bude divit: „Ty ještě hraješ hry…?“ případně se pokusí vás přesvědčit, že je to přece už „v našem věku zabíjení času,“ řekněte si, jak moc omezený rozhled daný člověk má, a hlavně – je jen na vás, čím se budete bavit.

A samozřejmě, v neposlední řadě, i když energie asi víc mít nebudete, vaše ratolesti budou větší a větší a začnou se z nich stávat vaši herní parťáci – a naopak, z vás budou jejich herní parťáci. Možná díky nim objevíte spoustu nových titulů, které by vás ani nenapadlo hrát, a zase jim budete chtít ukázat ty, které formovaly vás.

Po čtyřicítce hraní nekončí! (ani se třemi dětmi)

Celý článek zde: ZDROJ ZDE ….✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy
….