Ukončit politické násilí lze jen odstraněním marxistického rámce, který je legitimizuje

Komentář

Dne 22. srpna byla mladá Iryna Zarucká zavražděna – nikoli střelnou zbraní, ale nožem. Hrůza z videa, které koluje po internetu, plyne méně ze samotné zbraně než z chladné poznámky vraha k náhodnému kolemjdoucímu: „Dostal jsem tu bílou holku.“

Tato slova ukazují, že nešlo jen o náhlý výbuch hněvu. Odhalují morální rámec, v němž bylo zabití „té bílé holky“ normalizováno – dokonce ospravedlněno.

To je také důvod, proč je atentát na Charlieho Kirka tak znepokojující. Někteří jej chtějí zlehčit jako další „zločin se střelnou zbraní“. Kirk se však nestal cílem kvůli zbrani. Stal se cílem kvůli myšlence: přesvědčení, že násilí proti politickým odpůrcům může být spravedlivé.

Násilí a civilizace

Anglicky mluvící kultura, formovaná staletími konfliktů, se stala velmi zdatnou v násilí – ale také v jeho usměrňování k legitimním cílům. Shakespeare oslavoval krále-válečníky, jako byl Jindřich V., jehož „bratrstvo“ bojovalo u Azincourtu. Churchill, který semkl Británii proti nacistickému Německu, připomínal sílu krátkých slov – a „war“ (anglicky válka) patří pozoruhodně k těm nejkratším. Násilí samo o sobě není zlé, problém nastává, když je nasměrováno špatně nebo se vymkne kázni.

Počáteční impuls pro veřejné vzdělávání, zrozený z obnoveného zájmu o klasické vzdělání, trval na tom, aby se mladí lidé učili milovat pravdu, nikoli své vlastní frakce. Šlo o skutečný pokus usměrnit vášně mladých občanů ke ctnosti – návykům duševní i tělesné zdatnosti.

Tyto poznatky však byly našimi veřejnými školami z velké části opuštěny.

Marxistický morální rámec

Od Komunistického manifestu redukoval marxismus lidský život na boj mezi utlačovateli a utlačovanými. Třídní analýza vykreslila revoluci jako osvobození a politické násilí jako spravedlnost.

Americký profesor Herbert Marcuse tuto logiku v 60. letech ve spise Represivní tolerance učinil zcela explicitní. Tvrdil, že samotná „tolerance“ slouží jen utlačovatelům, a že umlčení odpůrců levice je morální povinností. Nevyzýval přímo k prolévání krve – ale jeho rámec udělal krok k násilí až příliš snadným.

Současná politika identity jen dovádí Marcuseho scénář do důsledků. „Utlačovaný a utlačovatel“ – to je způsob, jakým dělíme společnost. A téměř kohokoli lze označit za „utlačovatele“. Spolužáci, političtí odpůrci a dokonce i rodiče jsou líčeni jako nepřátelé. Hněv se stává ctností. Politické násilí se stává spravedlností.

To pomáhá vysvětlit, proč si Irynin vrah myslel, že jeho čin je přijatelný. A také to pomáhá vysvětlit, jak někdo mohl považovat atentát na Charlieho Kirka nejen za dovolený, ale dokonce za ctnostný.

Marxismus v našich školách

Nejznepokojivější je, že tento rámec není omezen jen na radikální akademiky nebo aktivisty. Je aktivně vyučován na školách v USA a dalších západních zemích.

Myšlenka je jednoduchá – snadněji pochopitelná a vyučovatelná než ctnost – a je hluboce svůdná.

Když učitel představí marxistickou analýzu, působí to jako sdílení tajemství. Najednou jsou učitel a žák „zasvěceni“ něčemu společnému – skryté pravdě o tom, jak svět doopravdy funguje. Tato dynamika mění jejich vztah.

Řízení třídy se stává snazším. Studenti si užívají hodiny, které jim dodávají pocit chytrosti, dokonce hrdinství: ty a já vidíme pravdu, zatímco svět tam venku je slepý nebo zkažený. Cena této důvěrnosti je však obrovská. Jakmile studenti přijmou tuto dynamiku „ty a já proti světu“, stává se pro ně mnohem obtížnější naslouchat komukoli, kdo není „na jejich straně“. Učitelé se stávají spojenci – dokonce proti rodičům.

Takto vzdělávání pěstuje politické násilí místo ctnosti. Viděli jsme, co se stane, když jsou děti takto vychovávány. Na Kypru byly celé generace učeny, aby považovaly své sousedy za nepřátele. Výsledkem byly desítky let opakujících se konfliktů.

Stejné semeno je zaséváno i na západních školách, včetně těch amerických, pod praporem „rovnosti“ a „kritického myšlení“.

Jakmile mladí lidé přijmou tento světonázor, přestanou vnímat odpůrce jako sousedy či spoluobčany. Vidí nepřátele. A jakmile k tomuto posunu dojde, politické násilí je již nešokuje. Lze je racionalizovat – dokonce chválit.

Ukončení politického násilí

Krize, které čelíme, se netýká zbraní. Vrah Iryny Zarucké měl nůž. Atentátník na Charlieho Kirka použil zbraň. Různé nástroje, stejná logika: oba věřili, že jejich násilí je spravedlivé.

Tento scénář není přebírán náhodou. Je vyučován. Je posilován pokaždé, když třída rozdělí svět na „utlačovatele“ a „utlačované“. Je upevňován pokaždé, když jsou studenti učeni, že umlčet nebo potrestat odpůrce znamená konat spravedlnost.

Politické násilí neukončíme, dokud neodstraníme marxistický rámec, který je legitimizuje. Vzdělávání musí znovu učit ctnost: milovat pravdu, nenávidět nespravedlnost a nasměrovat odvahu proti skutečným hrozbám pro společné dobro.

Teprve pak můžeme vychovat generaci, která bude připravena své sousedy bránit – nikoli ničit.

Je čas odstranit marxismus ze škol.

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí odrážet stanovisko Epoch Times.

–ete–

The post Ukončit politické násilí lze jen odstraněním marxistického rámce, který je legitimizuje appeared first on Epoch Times ČR.

✅ Více: ZDROJ ZDE