Throne and Liberty – recenze MMORPG od autorů Lineage 2

Nebudu nic zastírat, na nové free-to-play MMORPG Throne & Liberty jsem se těšil s nadšením šestiletého caparta, který pod stromečkem zmerčil nebývale objemnou krabici. Ještě aby ne, však opravdu pořádné MMO nevyšlo bratru už nějakých osm let a za novinkou navíc stojí korejský NCSoft, tedy dlouholetí matadoři žánru, kteří kdysi dali světu nesmrtelnou klasiku Lineage 2, později také vzduchoplavecký Aion a velmi stylový Blade & Soul.

A to mi stačilo, abych si už představoval, jak si hudbu v nových městech oblíbím stejně jako tenkrát tu v Giranu nebo Dionu, jak mi bude hrát v hlavě i po vypnutí hry, jak budu s krví podlitýma očima hrozit pěstí k nebesům a proklínat svítání, protože chci hrát dál stejně jako za mlada, jak se stanu mistrem řemesel a budu ostatním na náměstí prodávat, co jsem vyrobil… Jenže nic z toho se nakonec nestalo. Tedy krom oné hudby, protože alespoň ta tu opravdu výborná je.

Jeden hrdina

Jeden by doufal, že tvůrci svých téměř třicet let zkušeností s onlinovkami přetaví ve strhující pecku, která posune hranice žánru, jenže realita je jiná a vývojáři se místo ambiciózního rozmachu jen křečovitě drželi svého kopyta. Throne & Liberty až příliš okatě sází na jistotu. Chová se tak očekávatelně, tak bez inspirace a standardně, že se mi zhruba za půl hodiny hraní vplížil do hlavy dojem, že před sebou vlastně nemám novou hru. Neodbytný a ne zrovna dvakrát příjemný pocit, že už jsem tohle hrál, tyhle stvůry mordoval, tyhle kobky procházel, tuhle krajinu prozkoumával. Namísto úžasu z nových neprobádaných dálav a strhující výpravy do světa plného nepoznaných tajemství jen konstantní déjà vu.

zdroj: NCSoft

No dobře, originalitou hra neuhrane, ale slabší úvod se přeci nemusí nutně rovnat špatnému zážitku. Mírně pachuti z konzumace silně generické fantasy se sice nezbavíte nikdy, ale trénování postavy alespoň probíhá hladce, hra nepáchá žádné designové výmyky s úkoly, za jejichž splněním byste se museli pachtit nějakou stokilometrovou štrekou (zdravím New World), všechno je pěkně po ruce, zážitek občas ozvláštní event či dungeon a cesta za maximální padesátou úrovní odsýpá v sympatickém tempu. V tomto ohledu si není nač stěžovat.

Ke trénování hrdiny nicméně musím rovnou připojit jedno upozornění: Hra se na nápad, že byste snad chtěli hrát víc než jednu postavu nebo jedno povolání, dívá s výrazem ropného magnáta na přednášce o vodíkových motorech.

Jakou roli v boji zastanete, se totiž ve stylu Guild Wars odvozuje od nasazených zbraní, jenže vycvičit jejich používání trvá tak, že to musím napsat velkými písmeny: PEKELNĚ dlouho. A jen pro kontext, prohlašuji to jako maniak, který byl v Black Desertu schopný farmařit po částech jeden jediný prsten skoro tisíc hodin. A i pro mě je expení zbraní v Throne & Liberty vážně silné kafe.

Jinak řečeno, pokud chcete Throne & Liberty zkusit, nejdřív se podívejte na videa, proveďte důkladné rešerše a hru spusťte až ve chvíli, kdy si budete na beton jistí, jakého hrdinu chcete hrát. Protože po chvíli se rozmyslet a měnit povolání je tak sisyfovská otrava, že pak regulérně dává větší smysl prostě začít znovu od nuly. Což ale také pochopitelně není kdovíjaké terno, obzvlášť pokud už máte odehraný třeba měsíc času. Postavy na stejném účtu mezi sebou navíc nesdílí zhola nic a zakládat nového hrdinu se proto vážně rovná úplnému návratu na startovní čáru.

Zpátky na stromy?

Zmínka o přísně konzervativním zážitku už padla, nikoho by tak nemělo překvapit, že se žádný pokus o inovaci nekoná ani v konceptu bitev: Hra s oddanou věrností starým pořádkům adaptuje klasický systém trojice rolí a váš dobrodruh se tak může stát tankem, léčitelem nebo mlátičem.

Nespravuj, co funguje, chtělo by se říct. Jenže podobné prohlášení bohužel nelze vztáhnout na soubojový systém jako takový. Throne & Liberty totiž původně mělo mít víceméně automatický boj, během nějž hráč jen odklikával dovednosti, ale po negativní reakci komunity ho tvůrci přepracovali. Akorát místo pořádného akčního soubojáku přišli s prazvláštně regresivním hybridem, který vám sice nechá volnou kameru i pohyb, ale zároveň je pořád potřeba se uzamykat na cíl. Což je zatuchlý závan minulosti, po němž jsem opravdu netoužil.

Proč, proboha? Vždyť skvělý akční systém, v jehož rámci jste prostě zaútočili a trefili, co stálo v cestě, aniž by bylo potřeba se na nepřátele nejdřív útrpně zaměřovat, dorazil na pole žánru již před více než deseti lety. Využívá ho třeba New World, Lost Ark i Black Desert a řežba zrůd i jiných hráčů je v jejich podání daleko hladší a příjemnější. Throne & Liberty místo toho páchá nepochopitelný krok vzad a jeho zkostnatělý boj co do dynamiky nesnese srovnání ani s dvanáct let starým Blade & Soul.

Podívejte, jasně, že se na to dá zvyknout. Dejte hře týden dva, uzamykání cílů přejde do svalové paměti a zjistíte, že bitky samy o sobě vlastně nejsou až tak špatné. Hra nabízí vcelku košaté možnosti souhry mezi různými dovednostmi i sympaticky bohatý repertoár různých podpůrných skillů, útoky vypadají pěkně a piplání sekvence výpadů, abyste udělili co největší poškození, je fajn zábava. Přesto mě však nenapadá jediná situace, kdy by uzamykání cílů přineslo nějakou výhodu oproti plně akčnímu soubojáku. Rozhodnutí upřednostnit zastaralý systém před moderními alternativami proto zkrátka a dobře nedokážu pochopit.

Klikání bez nervů

RPG systému naopak není co vytknout, byť i k němu lze dodat již několikrát odříkanou mantru – nic konceptuálně nového. Mechanicky ale všechno funguje v nejlepším pořádku a ve hře najdete dost různých statistik i systémů vylepšování výbavy a dovedností, aby rozvoj a rostoucí síla vašeho hrdiny mohla zaplavit mozek patřičnou dávkou dopaminu. Nečekejte žádné divoké experimenty, většina progrese se soustředí do úplně obyčejných rostoucích čísel, ale… Rostoucí čísla jsou fajn, nebo ne?

zdroj: NCSoft

Zlepšování zbraní a zbrojí se mimochodem docela vymyká korejskému standardu a jakmile nasbíráte potřebné materiály, samotné vylepšení už není podmíněné žádným hodem kostky. Schraňování surovin je nepříliš překvapivě vcelku krutý grind, ale nemusíte se alespoň duševně připravovat na chvíle, kdy si jak v Black Desertu při pokusu o vylepšení trapně rozsekáte výbavu na kusy a můžete pak už jen chodit s holým zadkem. Ne, v Throne & Liberty se žádné zhoršování postavy nekoná, cesta vede jen kupředu, což osobně kvituji s upřímným povděkem, protože na explodující šperky a degradující zbraně už v dnešní době zkrátka nemám sílu.

Co dělat?

Sílící hrdina umí potěšit, na soubojový systém si lze zvyknout a bavit se. A sterilní styl a příběh s tahem na bránu zhruba na úrovni ochotnického divadla aby vzal ďas. Úvodní prostředí je nezajímavé, ale později se tvůrci vytasí s daleko rozmanitějšími i povedenějšími lokacemi a dokonce několika místy, z nichž opravdu spadne čelist – však počkejte, až se například poprvé podíváte do pátého poschodí Syleus Abyss. Revoluce se sice nekoná a trůn MMORPG zůstává neotřesen, ale ve výsledku celkem fajn hra?

Možná, ale to by zde muselo být co dělat. Ale i to minimum endgamového obsahu, které je momentálně k mání, hra ještě uzamyká za denní příděly. Upřímně, nad všemi ostatními výtkami bych byl schopný přimhouřit oči, protože jádro hry je sestavené kompetentně a s trochou tolerance si lze dobrodružství ve zdejším světě docela příjemně užít. Jenže když se připojíte do hry, za hodinu si odbudete všechno, co je k mání, a pak nezbývá než už jen zírat do zdi a čekat na další den, radost se velmi rychle vytrácí.

Endgame pro hráče, kterého nezajímají bitky s jinými skutečnými lidmi, sestává z pouhých třech věcí: Deset kontraktů denně, tři dungeony a trocha farmaření v otevřeném dungeonu.

Představte si nejnudnější, nejobyčejnější questy, jaké jste kdy v MMORPG viděli. Zhruba něco na úrovni prvních zón v původním World of Warcraft někdy v roce 2005. Máte to? Blahopřeji, už víte, jak v nové onlinovce v roce 2024 vypadá třetina PvE endgame. Kontrakty jsou monotónní nuda, pořád dokola se opakujících pět nezáživných úkolů zábavných jak čištění kočičího záchodu, a bohužel také s přehledem nejlepší zdroj zkušenostních bodů k úrovním zbraní.

Dungeony jsou na tom o poznání lépe. Výpravy do kobek sice zase neuhranou něčím, co byste snad ještě nikdy neviděli, ale závěreční bossové si na dobrodruhy chystají celkem zajímavé a rozmanité mechanismy, které sice nepředstavují žádnou brutální výzvu, ale zabavit zvládnou dobře. Jenže denně si projdete pouhé tři a nazdar. Respektive, abych neuváděl v mýlku, projít si jich můžete, kolik chcete, ale odměnu dostanete jen ze tří a vydávat se pak do dalších už je aktivita vyhrazená jen pro velmi specifické masochisty.

zdroj: NCSoft

A otevřené dungeony? Zase stejná písnička – konceptuálně se vůbec nejedná o špatný prvek, představte si ohromné podzemní síně, několikapatrové komplexy plné náročných nepřátel, kam si můžete kdykoliv zajít, ať už o samotě nebo se skupinou společníků, změřit síly s ďábly černočerných hlubin a odnést si tu nejlepší kořist. Háček nicméně spočívá ve zmíněném „kdykoliv“, jelikož za každého usmrceného nepřítele utrácíte speciální body, kterých je, ano, omezené množství každý den. Jakmile dojdou, zmizí odměny a pokračovat by byla jen ztráta času. Inu, škoda, otevřené dungeony jsou parádní místa, klidně bych v nich trávil víc času. Ale smůla.

Nebojový obsah? Profese? Crafting? Bydlení? Odpočinek? Nenechte se vysmát! V Throne & Liberty můžete občas sebrat houbu, utrhnout kytku, vykopat šutr, věnovat se katastrofálně nepovedenému rybaření (opět s denním limitem) či vařit (ano, s denním limitem), nic víc. A i tu jedinou mírumilovnou aktivitu, která vypadá alespoň rámcově zajímavě, tedy vaření, hra naprosto zbytečně znepříjemňuje – většinu důležitých ingrediencí totiž lze bůhvíproč sbírat, a teď pozor… Jenom když prší. A na déšť občas čekáte prosím pěkně třeba pět hodin. Dává vám podobný systém smysl? Nebojte, mně také ne.

Skromný, dávkovaný obsah má na druhou stranu i výhody. Řeč je o časové nenáročnosti – pokud chcete drogu, od které se celé dny neodtrhnete, hra spíš zklame, ale máte-li stůj co stůj chuť na MMORPG, jenže denně si na hraní můžete vyhradit třeba jenom hodinu a půl, Throne & Liberty by vám svým přístupem mohla vyhovovat.

Nic pro klidné sólisty

Stačí se rozhlédnout po mapě herního světa, kde co chvíli narazíte na strategický bod, o nějž a jeho suroviny se mezi sebou mohou porvat hráčské guildy, a dojde vám empirický fakt: Throne & Liberty je především PvP hra. (Bitvy s ostatními mimochodem probíhají v k tomu určených zónách a nočních dungeonech, pokud o ně nemáte zájem, nemusíte se bát, že by na vás co chvíli někdo vyskakoval z křoví při běžném dobrodružství.)

On tenhle přístup působí na jednu stranu trochu lacině, protože k soubojům hráčů vlastně není potřeba vyrábět žádný zvláštní obsah. Jen jim dejte bitevní pole a oni už si ho vytvoří sami. A hra vlastně nic jiného nedělá – předloží pískoviště a perte se. Souboje s hráči jsou nicméně provedené vcelku dobře a dobrodruhům, kteří si libují v konfliktu, se tak dostane daleko bohatšího vyžití než mírumilovným nebožákům. 

zdroj: NCSoft

Jen počítejte s tím, že bez guildy to nepůjde – hra nabízí arénu se souboji tří proti třem, všechen ostatní PvP boj už ale předpokládá, že dorazíte s eskadronou kolegů. Což s sebou nese další možnou nepříjemnost: Pokud budete mít tu smůlu, že se vám na serveru uhnízdí nějaká zhůveřilá pětisetčlenná aliance, můžete smysluplnému PvP rovnou zamávat na rozloučenou, protože dav zkrátka a dobře převálcuje cokoliv, ať hrajete, jak hrajete. A je po zábavě. V takovou chvíli obzvlášť zamrzí, že není k mání nějaký herní režim s většími bitvami, kde by ale hra rovnoměrně vyvažovala počty hráčů na obou stranách. Masová řežba totiž umí dobře zabavit, jenže vážně ne, když jdete s dvaceti proti dvěma stům.

Řeč peněz

Jak už jsme si řekli, hra je v základu free-to-play, což samozřejmě znamená, že musí vydělávat jinde. Kdo by však naivně čekal nějaký zdrženlivý přístup a opatrné tvůrce, kteří vám nabídnou ke koupi jen kosmetické cetky, může se rovnou otočit a zkusit štěstí jinde. V obchodě si za prémiovou měnu Lucent můžete pořídit materiály, svitky, lektvary, zlato a rovnou dva battle passy, každý s další hromadou výhod. Pay to win? Bez debat.

Hra se ale na druhou stranu inspiruje systémem, který známe třeba z Warframe: Lucent funguje i jako jediná měna při obchodu mezi hráči, což znamená, že si i neplatič může prodejem nafarmené výbavy či uvařených jídel a podobně přijít na slušný obnos. Na skutečnosti, že ale zkrátka lze tasit platební kartu a výrazně zrychlit postup i vylepšit výbavu, to však nic nemění. Tak pozor na to, pokud jste na podobnou monetizaci alergičtí.

Technická sinusoida

Hra vypadá celkem hezky a běží snesitelně. Tedy alespoň do chvíle, než se připletete do příliš velkého davu hráčů a snímková frekvence se propadne do horoucích pekel bez ohledu na váš hardware, což lze alespoň částečně vyřešit vypnutím zobrazení skillů ostatních lidí.

Při hraní pak narazíte i na nedodělky a bugy. Většinou se nejedná o nic, co by nějak výrazně rozbíjelo zážitek, občas ale přijde i šťavnatější kousek – třeba seznam přátel funguje, jak se mu chce, a jestli zrovna zobrazí, kdo je online, nebo ne, se nejspíš odvíjí podle skvrn na slunci. A hra také třeba sem tam sama od sebe rozpustí vaši partu, což mimořádně potěší třeba v případě, že jste zrovna uprostřed zabíjení posledního bosse v dungeonu a hra vás místo odměny vykopne z instance. Protože nemáte partu, přeci.

Za jednu věc si však Throne & Liberty zaslouží pád na kolena a poklonu čelem až k zemi: Nenarazíte na žádnou načítací obrazovku. Teleporty, rychlé cestování, vstupy do dungeonů, do instancí, jakékoliv přesuny klidně na druhou stranu světa – všechno probíhá okamžitě či maximálně s vteřinovou prodlevou. A, dámy a pánové, to je tak neskutečně příjemná paráda, že mám sto chutí přidat hře bod navíc jen za to. Ne, neudělám to, nebylo by to fér, ale stejně… Tohle chci odteď vidět v každé hře.

Tak zase nic

Nemyslím si, že by Throne & Liberty byla vyloženě špatná hra. Má potenciál zaujmout především hráče, kteří se rádi druží s ostatními a s oblibou se pouští do bitev proti jiným skutečným lidem. A časem určitě přibude další obsah i pro dobrodruhy, kteří radši měří sílu s monstry a bossy – však v Koreji, kde hra vyšla již bezmála před rokem, už jsou k mání i raidy, vyšší třída výbavy a podobně.

Herní design se ale s největší pravděpodobností měnit nebude, což znamená, že Throne & Liberty bude nejspíš navždy obyčejný, chvílemi nepříjemně zastaralý zážitek, který je sice kolem a kolem mechanicky vcelku kompetentní, ale zároveň vlastně nic nedělá vyloženě lépe než konkurence. Ne, je mi líto, ke hře mám až moc výhrad na to, abych ji mohl prohlásit za něco lepšího než průměr.

Chtěl jsem vážný vztah, ale Throne & Liberty zvládla nabídnout sotva úlet na jednu noc. Kvůli recenzi jsem hře věnoval zhruba tři týdny a… Nebudu nic předstírat, bohatě to stačilo a chuti se k ní vracet už by se ve mně nedořezal, což pro MMO není úplně nejlepší vizitka. Inu, tak zpátky do čekárny. Přijde konečně nějaká opravdová MMORPG pecka? Už by vážně bylo načase. Možná Chrono Odyssey? Nebo že by ArcheAge Chronicles?

Celý článek zde: ZDROJ ZDE ….✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy
….