Slitterhead – recenze hry, jakou jste ještě nehráli

Občas si v branži při recenzování pomáháme připodobňováním. „Tohle jako támhleto, tento prvek jste mohli vidět tam a onde.“ Jednou za čas se ale vynoří něco natolik jedinečného a unikátního, že všechny paralely musí jít stranou. A je to i případ Slitterhead. 

Co je Slitterhead? Nová hra od praotce hororů Silent Hill a Forbidden Siren, Keičira Tojamy. Bát se ale nejspíš nebudete, protože se místo cesty trýznivých psychologických hrůz vydal spíše směrem nespoutané akce, body hororu, nepříjemné atmosféry tísnivého údolí a nelineárního vyprávění příběhu. Funguje to všechno dohromady? Výborně! Je to hra, která zaujme masy a je úplně pro každého? V žádném případě. 

Když policie začne po nocích objevovat mrtvá těla s vyraženou dírou do hlavy, spustí se pátrání po sériovém vrahovi. Jakmile začnou očití svědci popisovat vraždící stvůry, kterým místo hlavy rostou podivné útvary, je třeba si připomenout, že mezi lidmi žije možná něco mezi nebem a zemí – Slitterheadi. 

A Slitterheadi dokáží dorůst do odporných kloubnatých démonů, kteří připomínají chrupavkovité kudlanky nebo chobotnice… tady už je zaděláno na problém národní bezpečnosti. Naštěstí se zároveň se Slitterheady objevuje „duch“. Nehmotné vědomí, které dokáže posednout lidi, propůjčit jim schopnost ovládat a krystalizovat krev. Duch má ke Slitterheadům chová ryzí nenáviost, zná je a jeho jediným cílem je nový druh predátora vyhladit.

zdroj: Bokeh Games Studio

Navíc dokáže cestovat v čase do minulosti a navázat hlubší propojení s některými vyvolenými lidmi, čímž se spouští opakující se smyčka několika událostí, ve kterých se snažíte změnit časovou osu, zastavit řádění Slitterheadů a odhalit původ celého toho metafyzického klubka provázaných osudů, které se pokoušíte na prostoru zhruba 16 hodin rozplést. Pochopení přitom možná přijde teprve až s druhým hraním.

Příběh je nesmírně poutavý a udělá radost každému, kdo má rád film Na Hromnice o den více s velmi výraznou asijskou příchutí, ve které jasně rozeznáte tóny absurdna, bizáru, ale i vážnosti a témat s přesahem okolo kauzality a symboliky. Rozhodně nejde o nějaký popcornový krvák, který můžete sledovat na půl oka. Upřímně už teď se nemůžu dočkat spousty fanouškovských teorií a výkladů příběhů, protože mi na první dohrání určitě utekla celá řada spojitostí a náznaků. 

Vlastně úplně nejradši bych si Slitterhead zahrál ještě jednou, tentokrát se znalostí příběhu a určitého přehledu v rámci zamotaného klubka všeho. Naštěstí vedle extrémně zajímavého příběhu je neméně povedená akční hratelnost, která se cele točí kolem posedávání lidí a hektolitrů krve. Duch, kterého ovládáte, může totiž kdykoliv a kohokoliv posednout. Ať už to je paní v letech, která si ve vytahaném pyžamu a kalhotkách v noci vyšla zakouřit na balkon nebo potetovaný člen ochranky nočního klubu.

zdroj: Bokeh Games Studio

Mezi běžnými obyvateli, kteří se hodí hlavně k silným útokům z nechráněných stran a odlákání pozornosti od zraněných lidí, pak vynikají takzvané Rarity. Jde vlastně o hlavní postavy příběhu, které jsou nadané speciálními schopnostmi. Rarity jednak mezi misemi levelujete a jednak se část jejich abilit přenáší i na normální civilisty. 

Kupříkladu Blake, člen speciálních jednotek, umí za cenu vlastního zdraví střílet z obřího rotačáku, proměnit tratoliště krve v explodující miny anebo vytasit šarlatový revolver a uštědřit Slitterheadům pecku na dálku. Schopnost krvavého revolveru se pak přenáší i na obyčejné lidi, takže podle toho, jaké postavy si do mise zvolíte, budete mít namixované ability.

zdroj: Bokeh Games Studio zdroj: Bokeh Games Studio

Je skvělé, že za každou postavu se hraje docela jinak, takže si velmi rychle najdete své oblíbence hlavně proto, že mezi nimi budete neustále přeskakovat. Divoké tempo šarvátek skvěle podtrhuje nutnost posedávat okolostojící. Třeba jen proto, abyste dali avatarovi vydechnout, když je na pokraji smrti. A s pořádnou dávkou postřehu a zručnosti se dokáže Slitterheadovi postavit i obyčený prodavač ovoce. 

Kromě schopností totiž můžete stvůrám z nočních můr normálně nabančit. Pokud teda zvládáte včasné a směrové parírování. Směrové šipky na obrazovce vám dávají vědět, odkud přijde rána, takže pokud správně načasujete pohyb pravým analogem ve správném protipohybu, úder efektivně vykryjete (ovladač je nutnost). Chce to trochu cviku, ale zpětná vazba ze soubojů je díky tomu parádní a uspokojivá. Hlavně, když mezi parírováním, úskoky a krvavým čarováním můžete převlékat těla jako ponožky.

zdroj: Bokeh Games Studio

To se obzvlášť hodí při pronásledování Slitterheadů neonem osvětlenými ulicemi. Vznikají tak scény jako při úprku Nea před Agenty v Matrixu, kdy se dokážete manifestovat v úplně jakémkoliv těle, třeba i před prchající příšerou. Na druhé straně je ale nutné přiznat, že úvodní očarování poměrně rychle opadne a ke konci hry jsou pronásledovací pasáže kvůli své monotónnosti spíše otravné. 

Vlastně o cyklické hratelnosti Slitterhead by se toho dalo napsat hodně, protože pronásledování a souboje jsou drtivou částí hry. Občas na vás vyskočí velmi rudimentární pasáž s plížením, jindy se zase v přísně lineárních misích musíte posedáváním konkrétních lidí dostat na jinak nepřístupná místa, až jsem si několikrát říkal, jak by hře slušela mnohem větší otevřenost. 

Třeba ve stylu Hitmana, kde místo převleků oblékáte rovnou jiné postavy. Nedá si nevšimnout, že celý mechanismus s ovládáním různých lidí mohl být mnohem propracovanější. Na druhé straně Slitterhead nemá být sandbox, ale vypráví konkrétní příběh konkrétním a velmi neotřelým způsobem, takže těžko mu něco takového vyčítat. 

Vlastně těžko vyčítat i poměrně repetitivní hratelnost, když je celá hra o činech, následcích a snaze je změnit, takže budete některé mise hrát vícekrát, abyste si otevřeli jinou dějovou linku. 

Objektivní mezery ale najdeme v produkčních kvalitách. Byť prostředí vypadá skvěle, má parádní atmosféru a stylové ztvárnění, stejně jako design Slitterheadů a jejich rozmanitost, absence dabingu jde dost poznat. Hlavně proto, že velká část příběhové expozice se odehrává skrz vnitřní monology mezi misemi, což je podle mě dost reliktní způsob vyprávění. Vyobrazení spousty obyvatel si také vzalo daň v podobě vyloženě směšných obličejů, které třeba v custscénách působí příliš komicky.

zdroj: Bokeh Games Studio

Rušivě působí i neustálé doskakování lidí, byť to chápu z mechanického hlediska – abyste zkrátka měli do koho se kdykoliv převtělit.

Oproti tomu soundtrack, pod kterým je podepsaný další tvůrce Silent Hillu, Akira Jamaoka, je fantastický, parádně různorodý, bezútěšný, dokáže ustoupit dění na obrazovce, stejně jako dramaticky podtrhnout nebo vám sevřít útroby při nepříjemných ukázkách zvráceného body hororu. 

Slitterhead je, jak už jste možná pochopili, okamžitá kultovka a věřím, že lidé, kteří si jej zamilují, na hru budou vzpomínat roky. Inovativní koncepty se snoubí s nezapomenutelným příběhem a dravou akcí. Tojama sebevědomě ukazuje, že je vizionář a nápady dokáže zaujmout i po třiceti letech v branži.

zdroj: Bokeh Games Studio

A to do takové míry, že se hře dá s klidem odpustit nedotaženost některých konceptů a produkční stránka, která občas zatahá za oči. Jde o nejlepší ukázku podivnosti, která se moc nedá připodobnit k ničemu jinému a rozhodně není pro každého a spíše než o tříáčkovou hru jde skutečně o underground. Vavříny o nejoriginálnějším zážitku letošního roku si ale stoprocentně odnáší.