Platy těch, kteří to tu řídí

Kdo nás zná ví, že Hlídači jde hlavně o to, aby měla veřejnost kontrolu nad tím, jak stát utrácí její peníze. Zobrazujeme informace o smlouvách nebo veřejných zakázkách. Vidíte u nás kdo dostal jaké dotace a desítky dalších dat, ze kterých je zřejmé, kam putují peníze daňových poplatníků. 

To, co tu ale donedávna nebylo, jsou informace o tom, jak odměňuje stát osoby ve vedení svých úřadů, organizací, podniků a společností. Jinde ve světě to jde, tak proč by to nemělo jít u nás? A o tom je projekt Platy úředníků. Aktuálně známe, zobrazujeme a dále porovnáváme a analyzujeme platy osob ve vedeních více než 380 subjektů.

Získat taková data ale není vůbec jednoduché, přestože k tomu máme velkého pomocníka, kterým je naše „stošestka“ – zákon č. 106/1999 Sb. a od loňského roku jeho specifické ustanovení pod § 8c – Informování o příjmech fyzických osob. 

Platy, paragrafy, a proč to všechno?

Zákon o svobodném přístupu k informacím nám pomáhá ptát se, ale ne vždy zaručuje, že odpověď ohledně platů a odměn opravdu dostaneme v termínu a kompletní. Tradiční úřady už naši stošestkovou žádost znají a bez váhání a prakticky obratem plní svou zákonem danou povinnost. Chápou totiž, že transparentnost v odměňování představených úřadů, ředitelů příspěvkových organizací či státních podniků zvyšuje důvěru v tyto instituce. A nejen to! V konečném důsledku může veřejná debata určitou měrou napomáhat v zahlazování současné propasti mezi platem ze státního a mzdou ze soukromého sektoru.

Zákon není záruka

Státní podniky, či městské firmy, které nejsou tradičním “úřadem”, jako je např. Úřad práce, nebo ministerstvo, mívají občas s naší “stošestkou” problém. Než aby si zlepšily “PR” v očích veřejnosti poskytnutím informací, hledají cesty, jak nám přístup k datům co nejvíce zkomplikovat. Vyzobávají z informačního zákona tu či onu citaci, která se naší žádosti nebo jich samých prakticky netýká a argumentují s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí data neposkytnout.

A nemusí jít ani o paragrafy informačního zákona! Jedním z argumentů například byl, že zveřejnění platů “není v souladu se zavedeným procesem” podniku. 

Stížit získání dat lze i dalšími způsoby a to třeba zpoplatněním. Infozákon je významným pomocníkem pro obě strany – nám pomáhá dostat se k datům a povinné subjekty ochraňuje, abychom našeho práva na informace nezneužívali. I proto je v zákoně formulka, která umožňuje za přesně specifikovaných podmínek žádat úhradu nákladů za “mimořádně rozsáhlé vyhledání informací”. 

Ovšem pokud stovky subjektů umí poskytnout údaje o platech a odměnách v řádné lhůtě, žádaném formátu a ještě s milým pozdravem – a to vše zcela bez poplatku – a jiný za ty samé informace žádá úhradu nákladů ve výši mnoha desítek tisíc korun, může se zdát, že mu o vlastní transparentnost zrovna moc nejde.

Nedáme se!

Jak už jsme psali výše, informační zákon pomáhá jak povinným subjektům, tak i nám – žadatelům. Proto neváháme a využíváme všech možností, které nabízí. Jednoduché to ale rozhodně není. Stojí nás to velkou časovou ale i finanční investici. Sepisujeme stížnosti, upřesňujeme údaje, které jsou jiným zcela zřejmé a odvoláváme se. V neposlední řadě pak utrácíme za stovky datových zpráv a v některých případech hradíme ony náklady za mimořádné vyhledání informací (pouze v případě, že kalkulace povinného subjektu je adekvátní vynaložené práci a není třeba si na neúměrnou výši poplatku stěžovat).

✅ Více: ZDROJ ZDE