Orlice po válce – Poválečné využití německých samopalů

Přidat na Seznam.cz

V dalším díle naší oblíbené minisérie Orlice po válce, ve které si připomínáme poválečné využití německého válečného materiálu, si přiblížíme využití německých samopalů. Po skončení druhé světové války zůstalo po německé armádě velké množství válečného materiálu, a to právě včetně samopalů. Ty se tak dostaly do výzbroje desítek zemí a zúčastnily se velkého množství dalších válek i lokálních konfliktů.

MP 38 a MP 40

Německá armáda během druhé světové války disponovala velkým množstvím různých samopalů ať již domácí, tak kořistní provenience. Samopal MP 38, vyvinutý konstruktérem Heinrichem Vollmerem, který pracoval v Erfurter Maschinenfabrik (Erma Werke), měl na konci 30. let skutečně revoluční konstrukci. Všechny předchozí německé samopaly měly dřevěnou pažbu podobnou pušce a perforovaný ochranný plášť hlavně. Design těchto samopalů vycházel z prvoválečného samopalu MP 18 a od něj se odvíjel i vývoj samopalů ostatních zemí.

Předchůdcem MP 38 byl MP 36, který je také známý jako EMP 36. Hlavní odlišností od předchozích samopalů byla sklopná kovová pažba a zásobník umístěný kolmo dolů. Malá šarže samopalů MP 36 byla odeslána na vojenské zkoušky a s ohledem na obdržené připomínky byla zbraň následně upravena. K odlehčení samopalu byly použity nové technologie a materiály. Předpažbí bylo vyrobeno z odolného plastu a pistolová rukojeť byla vyrobena z hliníkové slitiny. Konstrukce sériového samopalu MP 38 neměla vůbec žádné dřevěné části: pouze kov a plast, což značně zjednodušilo a zlevnilo výrobní proces. Samopal MP 38 (vyrobilo se asi 25 000 exemplářů) se stal první zbraní tohoto typu se sklopnou pažbou. 

Augustin Heřman - Jediný český pirát v Karibiku a jeden z nejlepších kartografů své doby

Nejpočetnějším samopalem však byl MP 40, který vycházel z konstrukce samopalu MP 38. Samopal MP 40 byla zjednodušená verze samopalu MP 38, která obsahovala více lisovaných dílů, což ještě více zjednodušilo výrobu a snížilo výrobní náklady. Díky lisovaným dílům se podařilo i snížit hmotnost z 4,18 kg na 3,96 kg (hmotnost zbraně bez nábojů). Na svou dobu to byl opravdu skvělý samopal. Byl lehký a díky sklopné pažbě ho bylo možné snadno transportovat. Byl také vhodnější při bojích ve městech a v budovách. Střelba s ním byla přesná a kvůli pneumatickému tlumiči závěru i pohodlná. 

Postupem času se design samopalu měnil a to hlavně v rámci vnitřního ústrojí. Například samopaly vyrobené po roce 1943 již neměly pneumatické tlumiče, ale silnější pružinu. Kvůli tomu ovšem vzrostla rychlost palby ze 600 ran za minutu na 750 ran za minutu, avšak výrazně se také snížila přesnost střelby. Od roku 1940 vyráběly samopal MP 40 firmy Steyr-Daimler-Puch, Erfurter Maschinenfabrik a zbrojovka Haenel. Do října 1944 bylo celkem vyrobeno asi 1,1 milionu kusů různých modifikací. 

Pozor Aktualita:  Ztracený mladík, který dobyl Itálii: Nevyzpytatelné osudy Benita Mussoliniho

Bg4_Bild_6
Foto: Německý voják v Sovětském svazu vyzbrojený samopalem MP 40 | Wikimedia Commons / Public domain

Zpočátku se s vyzbrojením samopaly počítalo jen u osádek bojových vozidel, výsadkářů, spojařů, polního četnictva a důstojníků přímo zapojených do bojových operací. Postupem času se ale samopaly rozšířily i do jiných ozbrojených útvarů, samopaly byli například vyzbrojeni tankoví granátníci. Podle tabulek měla mít každá pěší rota ve své sestavě 16 samopalníků, toho se ovšem ne vždy podařilo dosáhnout. 

V boji zničila tři německé Tigery a u Kurska sama vedla své tanky do boje

Prvním zahraničním uživatelem německých samopalů se stala Rudá armáda a to již v roce 1940. Díky nízké nasycenosti jednotek sovětskými samopaly byly kořistní německé samopaly vítanou kořistí a byli jimi vyzbrojeni hlavně velitelé čet a praporů, polní pošťáci, posádky obrněných vozidel, průzkumníci, ale i partyzáni. Některé jednotky si udržovaly i určitý pohotovostní počet samopalů v zákopech určených k odražení německého útoku na krátkou vzdálenost. 

Počet kořistních samopalů se v Rudé armádě snížil v druhé polovině války, kdy Německo ztratilo strategickou iniciativu a Sovětský svaz díky pomoci Lend-Lease, kdy bylo do země primárně ze Spojených států dováženo obrovské množství kovů a stovky dílenských strojů jako vrtačky, soustruhy, či ohýbačky, dokázal produkovat uspokojující množství samopalů. Kořistní samopaly pak byly primárně odesílány do polních dílen, kde byly opraveny, promazány a uloženy do pohotovostních skladů. Po skončení války disponovala Rudá armáda ve skladech více než 50 000 kořistěními samopaly, z nichž většina byla MP 40.

Po kapitulaci nacistického Německa zůstaly vojenské samopaly ve výzbroji policejních složek v NDR a Spolkové republice Německo minimálně do počátku 60. let. V Norsku sloužily dokonce až do 80. let. Dalším státem, který zařadil do výzbroje samopaly MP 40 byla Jugoslávie, kde vydržely v aktivní službě až do 60. let, kdy byly poslány do zálohy. V roce 1956 vstoupil do výzbroje jugoslávské armády samopal M56 komorovaný na náboj 7,62×25 mm, což byla vlastně přepracovaná verze MP 40. Tyto samopaly si zabojovaly i v 90. letech během bojů v Bosně a Chorvatsku. Čínští komunisté používali německé MP 40 a jejich místní kopie v občanské válce proti jednotkám Kuomintangu a v bojích na Korejském poloostrově, v komunistické Číně zůstaly ve výzbroji do konce 50. let.

Pozor Aktualita:  IAEA má strach: Írán skrývá kaskády pokročilých odstředivek, odstranil naše "oči". Bomba je blízko

V prosinci 1947 Spojené státy zakázaly dodávky zbraní na Blízký východ. Zbrojní embargo zasáhlo především židovskou komunitu Palestiny, aniž by výrazněji bránilo ve vyzbrojování Arabů, které podporovali Angličané. V tu dobu přišlo na scénu Československo, které do Izraele začalo dodávat velké množství zbraní, a to včetně samopalů MP 40, které byly v Izraeli oblíbené hlavně mezi mechaniky, řidiči, spojaři a vojáky speciálních jednotek. Československými samopaly byla vyzbrojena i Jednotka 101, vůbec první izraelská speciální jednotka, které velel Me’ir Har-Cijon. V Izraeli se samopaly používaly až do konce 50. let, kdy je nahradil domácí samopal Uzi.

Meir_Har-Zion,_1954
Foto: Příslušníci izraelské speciální jednotky Jednotka 101 vyzbrojení samopaly MP 40 dodanými z Československa. Vpředu velitel Me’ir Har-Cijon. | Wikimedia Commons / Public domain

Samopaly MP 40 byli ovšem vyzbrojeni i Arabové, kteří je obdrželi od Egypta. Ten je dostal z Československa a Jugoslávie a poté je distribuoval po Středním Východě a Africe. Samopaly se tak dostaly např. do Sýrie, Iráku, Súdánu, Tuniska či Alžírska, kde byly ve výzbroji až do 70. letech minulého století.

National_Liberation_Army_Soldiers_(8)Foto: Alžírští vojáci v roce 1958. Třetí voják zleva je vyzbrojen samopalem MP 40. | Wikimedia Commons / Public domain

Dalším uživatelem byla Francie, ta samopaly MP 40 vyzbrojovala primárně své výsadkáře, námořníky, příslušníky speciálních sil a vojáky cizinecké legie. MP 40 měli ve výzbroji i vietnamští partyzáni, kteří bojovali za nezávislost své vlasti. V první fázi války v Indočíně se jednalo o samopaly ukořistěné od Francouzů. Později Sovětský svaz v rámci poskytování bezplatné vojenské pomoci převedl značné množství skladovaných německých ručních zbraní do Severního Vietnamu, které zůstaly v tamní výzbroji i během pozdější války ve Vietnamu, kde jich velké množství ukořistili Američané. Ti je poté předali jihovietnamské vojenské policii. Samopaly MP 40 však byli vyzbrojeni například i kambodžští Rudí Khmérové, či thajští policisté.

Pozor Aktualita:  Francouzské kladivo na ruské zloděje. HAMMER s inerciálním naváděním na ukrajinských Su-25

Joint_Operation_Arvand_publication_(back_cover)
Foto:  Íránský plakát z roku 1969 zobrazující příslušníky íránské námořní pěchoty. | Wikimedia Commons / Public domain

V letech 1961 až 1974 se Lisabon snažil zabránit odtržení svých afrických kolonií vojenskou silou. Boje, ve kterých byly použity i bývalé německé samopaly MP 40, tak probíhaly např. v Angole, Mosambiku a Guineji-Bissau. K těmto zbraním přišlo Portugalsko tak, že po skončení 2. světové války získala tato ekonomicky zaostalá země, které po dlouhou dobu vládl diktátor António de Salazar, velké množství ručních zbraní vyrobených právě v nacistickém Německu, včetně samopalů MP 40. V Portugalsku byl pak na základě MP 40 vytvořen i vlastní samopal FBP M.48 (vojenské označení m/948), který byl vyráběn až do 80. let.

V 50. letech Afghánistán nakupoval velké množství použitých německých ručních palných zbraní z Československa a Francie. Spolu s karabinami Mauser 98k ráže 7,92 mm, pistolemi Luger P.08 a Walther P.38 ráže 9 mm skončila u afghánských ozbrojených sil a policie i řada samopalů MP 40. Afghánistán disponoval skutečně velkou směsicí různých samopalů, jako již zmíněné německé samopaly MP 40, britské STEN a Sterling, americké M3A1 Grease Gun a M1A1 Thompson, švýcarské Carl Gustaf M/45 či sovětské PPŠ-41.

Zdroj: Topwar

ZDROJ ZDE ✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy