Mario & Luigi: Brothership – recenze RPG s bratry instalatéry

Na jednu stranu se mohlo zdát, že Nintendo na své spin-offy s ikonickým sourozeneckým duem trochu zanevřelo. Série akčních RPG s Mariem a Luigim sice odstartovala už na Game Boy Advance, posledního plnohodnotného dílu od studia AlphaDream se dočkala v roce 2015, následovaných už jen dvojicí remaků.

Na straně druhé japonské vydavatelství do Mariových RPG v posledním roce vlastně docela šláplo – loni na podzim přineslo remake Super Mario RPG, tedy vůbec prvního Mariova výletu do tohoto žánru, letos na jaře se pak vytasilo s předělávkou Paper Mario: Thousand-Year Door HD. Studio AlphaDream ovšem před pěti lety zkrachovalo, a tak vývoj novinky stojící na spolupráci Maria a Luigiho převzal tým Acquire, který stojí mimo jiné za vydařenými JRPG Octopath Traveler.

Brothership ve výsledku nabízí poměrně zajímavý mix akční adventury viděné z vrchu s prvky plošinovky a tahovými souboji, do kterých zasahujete včasným mačkáním tlačítek. Na poměry her od Nintenda klade poměrně velký důraz na příběh, možná až ke své vlastní škodě.

zdroj: Nintendo

Všelijakým dialogům a četným postavám z řad nováčků i starých známých věnuje poměrně hodně prostoru, většinou ale nejsou kdovíjak záživné a i přes snahy o humor a odlehčenou notu od hraní spíš jen zdržují. Nakonec nejvíc prokreslený zůstává vztah ústřední dvojice, která se sice dorozumívá jen pantomimou a pseudoitalštinou, ale v tomto případě vydávají za tisíc psaných slov.

Což je přitom škoda, protože i zasazení je v rámci her s Mariem vcelku originální. Klasické Houbičkové království tentokrát vystřídala oceánská země Concordia, kterou dříve tvořilo jedno magickým stromem propojené souostroví, než se za podivných okolností rozpadlo na stovky izolovaných ostrůvků. Úkolem Maria a Luigiho je s pomocí Connie, která vysadila nový kouzelný propojovací strom, z plovoucí základny ostrovy zase pospojovat, umožnit opětovné shledání jejich různorodým obyvatelům a navrch se ještě vrátit domů.

Lodní ostrov

Plujete tedy na lodním ostrově Shipshape Island, jehož trasu po různých mořských proudech můžete průběžně měnit, a díky dalekohledu odhalujete jednotlivé ostrovy a další útvary, kam se ústřední duo nechává vystřelit z obřího kanónu. Každý z ostrůvků má své vlastní téma, potažmo problém, který na něm musíte vyřešit, abyste se dostali k dominantě v podobě majáku kompatibilního se stromem na domovské lodi.

Někdy řešení potíží místních zahrnuje hodně povídání, jindy klade důraz na souboje nebo na logické hádanky, obvykle tedy jejich kombinace v různém poměru. Prostředí jsou poměrně pestrá a rozmanitá, od džungle a sopečně-ledového ostrova přes písečné duny s dravými žraločími kostrami a spletité labyrinty až po malé umělecké vesničky i kancelářské metropole. Stylizace se přitom posunula od 2D papírových modelů k plnohodnotnějšímu 3D s nádechem komiksu a po audiovizuální stránce vlastně nemám co vytknout, kdy s líbivou grafikou dostanete neméně pěkný zvukový a hudební doprovod.

Po připojení se na ostrovy následně vracíte, někdy jen v rámci vedlejších úkolů, ale dost často vás na ně hra zavede znovu i v rámci hlavní dějové linky. Brothership dokonce má určité prvky metroidvanie, kdy se na některá místa dostanete jen po získání nové bratrské schopnosti, případně díky světelným květinám, které se rozevřou až po připojení k ostrovní síti.

Ne vždycky vám časově ohraničené překážky hra komunikuje úplně jasně, zprvu vás kupříkladu motivuje ke sběru určité suroviny se slovy, „že se později beztak bude hodit“, stejně jako je plavba po moři úmorně pomalá a rychlejší pohon si odemknete až časem.

Každopádně vás návratů na dříve navštívená místa čeká poměrně dost, navíc se v určité fázi hry nevyhnete klasickému JRPG vrtochu, tedy nutnosti grindovat souboje pořád dokola kvůli zkušenostem a levelům. Naštěstí je alespoň jejich taktická složka dostatečně pestrá, stejně jako protivníci, neobejdete se ale ani bez bystrých reflexů.

Tahově akční souboje

Útočí se sice klasicky na tahy, i klasický základní skok na hlavu si ale vyžádá váš další vstup, případně spolupráci obou bratrů – každému z nich patří jedno tlačítko. Totéž platí i pro obranu, kdy útokům můžete zkusit uskočit nebo majznout blížící se hrozbu kladivem. A stejně jako jsou rozmanití nepřátelé, každý z nich má i vcelku bohatou nadílku vlastních pohybů, díky čemuž souboje zůstávají po této stránce docela dlouho svěží. Naproti tomu se základní útoky ohrají poměrně rychle, a protože si s nimi ve spoustě potyček v klidu vystačíte, určité repetitivnosti se stejně úplně nevyhnete.

Střídání a mačkání tlačítek ve správném rytmu se pak na sebe ještě vrství díky speciálním schopnostem, různé výbavě a také užíváním speciálních zástrček, které vám propůjčují všemožně kombinovatelné bonusy. Třešničkou na bojovém dortu jsou potom bossové s unikátními arénami a na ně navázanými mechanismy, včetně novinky v podobě Luigiho logiky.

Luigi navíc s kreativními nápady řešení nepřichází jen v soubojích, ale i během průzkumu ostrovů, kdy kupříkladu zůstane někde stát jako závaží či přepínač tlačítek, ale také vám může pomoct s rozbíjením bedýnek, sbíráním mincí, odlákáváním pozornosti při plížení nebo spínáním očíslovaných dílů ve správném pořadí.

zdroj: Nintendo

Hlavní příběhová linka zabere něco kolem třiceti hodin, plněním vedlejších úkolů si ale herní dobu snadno můžete i zdvojnásobit. Jejich kvalita je bohužel vcelku proměnlivá, stejně jako motivace k plnění, kdy jen minimum z nich nabízí unikátní odměny, ale zase se v nich třeba dozvíte něco víc ze života různých ostrovních obyvatel.

Ovšem na vybavení, kvůli kterému byste je chtěli plnit, v nich narazíte spíše ojediněle. Většinu času jsem si vystačila s tím, co se zrovna prodávalo v obchodě, případně co na mě vypadlo z trochu a skrytých otazníkových bloků.

Celý RPG systém rozvoje Maria a Luigiho ostatně není kdovíjak hluboký – atributy se se zvedající úrovní rozdělují samy, jednou za osm levelů si můžete vybrat bonus navíc a zbytek mírně ovlivňujete zvolenou výbavou boty-kladivo-montérky, plus eventuálně ještě rukavičkami a nějakým dalším doplňkem.

Už aby tu byla dvojka Switche!

Jak už bývá v recenzích titulů na Switch zvykem, neodpustím si povzdech ohledně technické stránky, která by zkrátka s výkonnější konzolí mohla být mnohem lepší. Mario & Luigi se potýkají s trháním a všemožnými propady snímkování, které subjektivně působí hůř než v poslední Zeldě a na cílených 30 FPS se hra dostává jen málokdy.

Ruku v ruce s neslavným výkonem jdou také zdlouhavá (a častá) načítání, kterým jsem ve všeobecné dostupnosti SSD jinak už dosti odvykla, stejně jako z nějakého důvodu nepřeskočitelné opakující se filmečky. Scénka, kde Luigi dostane nápad, je zajímavá poprvé, možná ještě popáté, ale Luigi jich dostane tolik, že vám jeho pomalý myšlenkový proces začne trochu lézt na nervy.

Mario & Luigi: Brothership je rozhodně zajímavým návratem k polozapomenuté sérii, která opět originálním způsobem pracuje s unikátním vztahem nejslavnějších herních sourozenců. I když mu občas dochází dech a osobně mám mezi RPG s Mariem jiné favority, věřím, že třeba mezi fanoušky neotřelých tahových soubojových systémů si své místo najde. Jen od něj nečekejte zázraky.

Celý článek zde: ZDROJ ZDE ….✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy
….