Marcel Rošetzký: Nominace na Thálii mě nezmění. Hraju stejně před i po ní

Hereckou techniku vás naučí škola. Ale skutečné herectví vzniká z pozorování lidí, z empatie a z neustálého hledání,“ říká herec Marcel Rošetzký, nominovaný na Cenu Thálie za roli sládka v Havlově Audienci. Podle něj se herectví nedá „naučit“ ani na té nejlepší škole – člověk ho objevuje celý život v kontaktu s lidmi, textem a skutečnými situacemi. Divadlo vnímá jako živý organismus, který žije z přítomného okamžiku, a věří, že žádný herec nehraje záměrně špatně – každý hraje tak, jak v tu chvíli může a cítí. Mostecké divadlo považuje za své herecké zázemí i domov, kde má podle něj činohra „energii, srdce a odvahu riskovat“.

Co vám nominace na Cenu Thálie reálně přinesla Nové nabídky, nebo hlavně potvrzení dlouhodobé práce nejen v Mostě?

Nominace na Thálii je bezesporu úspěch. Nechci být neskromný ani přehnaně ambiciózní. Je to nejen můj úspěch, ale úspěch celého inscenačního týmu, našeho divadla i města. Cenu jsem nezískal, byl jsem nominován. I přesto je to velmi silný zážitek a nominace na týdny až měsíce výrazně ovlivnila můj herecký život. Je to etapa, kterou by si měl každý herec zkusit. Pokud beru cenu jako vítězství, které jsem „nepřinesl“, patří to k naší profesi. Herecká práce je nejednoznačná, těžko měřitelná a velmi subjektivní. A Cena Thálie je pro mě do jisté míry neuchopitelná, protože co člen poroty, to názor, na který má právo.

Kdybyste měl nominaci převést do jednoduchého vzkazu divákům: proč je teď správná chvíle vás vidět naživo v divadle?

Nevím, jestli je správná chvíle. Teď na mě možná zasvítil reflektor zájmu. Já nehraju jinak před nominací a po ní. Divák by měl přijít proto, že ho zajímá inscenace, ve které jsem obsazený. A mostecké divadlo přináší nespočet neotřele pojatých a zajímavých her, zvláště v poslední době.

Na cenu jste byl nominovaný za roli sládka v Havlově Audienci. Původně jste se viděl spíš jako Vaněk. Co rozhodlo, že se z vás stal právě sládek?

Obsazení. O tom jsem nerozhodoval já, ale režisér Vítězslav Větrovec, který mě viděl v roli sládka. Když vyšlo obsazení, šel jsem za ním a řekl: „Víťo, jestli mám hrát v tvé Audienci, vidím se jako Vaněk a sládek není pro mě.“ Ujišťoval mě, že to tak není — že má svou koncepci připravenou. Začali jsme to tedy zkoušet v tomto obsazení a vyplatilo se.

Sládek bývá často karikatura, ve vašem pojetí ale působí spíš tragicky a lidsky. Jak jste docílil toho, aby divák viděl člověka, ne jen směšného „hrubého opilce“?

Žádnou předem danou vizi sládka jsem neměl. Sládek se vyvíjel přirozeně během zkoušení. Dramaturg Martin Macháček a režisér Vítězslav Větrovec tomu dávali pevné mantinely, kulisy a zázemí situací. První půlka je psaná v duchu absurdního dramatu, věty zdánlivě nemají kontext, proto se těžce učí. Druhá půlka je zase herecky obtížná — vyžaduje silný ponor do charakteru sládka. A to, čím jsme se od verze Landovský–Menzel odklonili, jsme si opravdu našli sami a o to je to cennější — i podle ohlasů jsme šli dobrou cestou. V lidech to rezonuje.

V čem se vaše Audience vědomě odklání od kanonické verze Menzela a Landovského? Co tím získává divák?

Polarizace v Menzelově inscenaci byla jasná, protože vznikala v jiné době a politické struktuře. Naše doba je svobodná, i když jsou tu obavy z budoucnosti. Nicméně, pokud si budeme říkat, že sládek byla postava v podání pana Landovského jaksi bon vivant, ex-
presivní opilec a nešťastný člověk právě v tom zaujetí, do čeho tlačil komunistický systém, a pan Vaněk byl intelektuál, který působil pozitivně, tak u nás sládek není vyloženě negativní a Vaněk není vyloženě pozitivní. Dochází ke kombinaci. Na konci je sládek spíš k politování, osud mu připravil cestu, kterou nezvládl. Nevidím ho jako negativní figuru, která ničí život intelektuála Vaňka.

Jednou větou pro středoškoláka: proč je Audience z roku 1975 dnes tak aktuální?

Protože jsou tu stále velká rizika a dnešní doba má třeskutou dynamiku. Člověk je jen člověk a lehce podlehne různým vlivům. Neříkám, že by se ta doba mohla vrátit. Ale v každém z nás jsou zakořeněné lidské vlastnosti, o nichž psal pan Václav Havel — obavy o existenci, touha po moci, falešné frajerství, obviňování a další spousta negativních vlastností… To dělá hru aktuální i po tolika letech.

Havel přesně předepisuje, kdy a kolik se má vypít piva. Je to fyzická zátěž — až deset i více piv. Co to dělá s rytmem vaší hry?

Je to doslova napsáno: kdy se které lahve mají otevřít a kdy se má pít. Vytváří to dynamiku scény i určité „propady“, během nichž dochází ke sblížení postav v naší podobě. Otevřu asi deset až dvanáct piv a poctivě vypiju tak sedm až osm. Na rozdíl od pana Landovského já neslezu ze scény a nemám čas si odskočit, tak je to i náročné z tohoto pohledu, a několik hodin před představením nic nepiji. Je asi jasné, že pijeme pito, ale jednu zkoušku jsme zkusili normální pivo a přiznám se, že tu zkoušku jsme nedokončili.

Kde mohou diváci vidět Audienci kromě mosteckého divadla

S cyranovskou drzostí jsme vyzvali Činoherní klub v Praze a 11. listopadu tam Audienci uvedeme. A mluví se o tom, že bychom ji tam mohli hrát pravidelně. Bylo by to symbolické — právě tam vznikla slavná Menzelova verze s Landovským a Abrhámem.

Mostecké divadlo má dvě scény — velkou v hlavní budově a malou v Divadle rozmanitostí, dřív určenou hlavně dětskému diváku. V poslední době (Audience je příkladem) se na komorní scénu přesouvá i činohra. Jak se ten dramaturgický tah osvědčuje?

Fantasticky. Ředitel divadla Filip Nuckolls, především režisér, velmi citlivě odhadl, že naše velká mostecká činohra potřebuje studiovou scénu. I když jsme si ji dřív „vytvářeli“ na velkém jevišti, byli jsme pořád v obřím prostoru a vysokém „stropu“. Otevřít malou scénu v Divadle rozmanitostí bylo jednoznačně pozitivním řešením — potvrdilo se to nejen u Audience, ale i u hry Kdo se bojí Virginie Woolfové.

Mostecké divadlo má v Čechách největší jeviště. Mění malá scéna vaše herectví, když hrajete necelý metr od diváků a díváte se jim přímo do očí?

U takhle vypjatých poloh sládka ani moc ne. Je to kontaktní herectví, které jsme si s režisérem a s Honzou Benešem (Vaňkem) nastavili. Je to o jedinečnosti okamžiku a napojení na partnera. Nemáte moc čas ani prostředky sám sebe korigovat — jste sevřen prostorem, kolegou a textem. Na malé scéně je vidět každý záchvěv tváře — a to je u té hry důležité.

V Mostě propojujete obě scény i soubory — narážím na současný knižní bestseller Prašina, který měl v Mostě nedávno premiéru. Co si oba soubory předávají?

Jsou to situace, které by jinak nevznikaly, kdyby byl jen jeden soubor. Jejich propojení bylo od režiséra Mira Lukačoviče dobrou volbou. Je to pro nás obrovská inspirace, protože se mísí věk i styly hraní. Většinou jsou to mladší kolegové, se kterými hrajeme, a je to pro mě velký zážitek.

Mění se dramaturgický přístup nového vedení divadla. Jak byste popsal šíři repertoáru mosteckého divadla

Teď se zkouší Cyrano z Bergeracu, bude světový muzikál Mamma Mia, chystá se Komenského Labyrint a ráj srdce – to má dělat režisér Vladimír Morávek. Myslím, že dramaturgie jde ne-
okázalou, ale silnou cestou a překračuje rámec čistě repertoárového divadla — pouštíme se do silných pokusů, jako byla hra Kdo se bojí Virginie Woolfové. Audience byla „velkou neznámou“, protože při jejím ohlášení bylo hodně ohlasů, jestli jsme se nezbláznili dělat Audienci v Mostě v roce 2025 — a vidíte, jak to dopadlo.

Jaký titul byste doporučil někomu, kdo v divadle dlouho nebyl, a proč právě tenhle?

Těžko se mi mluví o inscenacích, ve kterých nehraju, protože je neznám do hloubky. Doporučil bych na naší scéně určitě Prašinu, muzikál Hello, Dolly!, což je pokus dotknout se velké světové scény a muzikální dramatiky, a také Brouka v hlavě — veleúspěšnou inscenaci režiséra Nuckollse. A samozřejmě Cyrana z Bergeracu, který je světovým titulem, a myslím, že diváky velmi osloví.

Proč by měl divák přijet na představení až do Mostu? Stojí za cestu z jiných krajů?

Jednoznačně ano. Na tiskové konferenci v Praze po vyhlášení Thálií zaznělo od členů komise, že se jim původně do Mostu na Audienci moc nechtělo, protože očekávali nepochopení Havlovy inscenace. Nakonec ale odjížděli nadšení. Řekli, že to bylo uchvacující. A to je pro mě důkaz, že úroveň mosteckého divadla je velmi vysoká a stojí za to ji objevit — je to svěží, dynamický zážitek, ať už se budete smát, nebo plakat u některého z mosteckých titulů.

Narodil jste se v Trnavě, ale většinu života jste prožil v Čechách. Jaký vliv má na vás ten česko-slovenský základ, lidsky i herecky?

Herecky si myslím, že pokud bychom hledali rozdíl mezi činoherním herectvím na Slovensku a v Čechách, je to podobné rozdílu českého a slovenského naturelu. Mám pocit, že slovenské divadlo je silovější, emotivnější, dynamičtější, zatímco české herectví je klidnější, více „přes rozum“. Říká se, že Češi mají jiný smysl pro humor než Slováci — jemnější. Myslím si, že spíš inklinuji k britskému stylu v Čechách než na Slovensku. A tím, že jsem se narodil na Slovensku a základní, střední i vysokou školu jsem vychodil a zbytek života prožil v Čechách, může to být pozitivní kombinace, takový koktejl.

Herectví máte v rodině. Váš bratr Oto je také herec a dabér. Inspirovali jste se navzájem, nebo jste šli každý vlastní cestou?

Je to velmi jednoduché, protože já jsem starší, takže jsem mu tu cestičku na škole trochu „vyšlapal“. Můj bratr chodil za mnou do našeho ročníku a poznával všechny moje kolegy ze školy. A to rozhodlo, v dobrém slova smyslu se nakazil. Ale myslím si (ať mi bratr odpustí), že kdyby nebylo mě a mé cesty k divadlu, tak by asi nebyla ani jeho.

Jak vás tehdejší pedagogové formovali na DAMU a co z jejich přístupů vám zůstalo dodnes?

To jsou otázky, na které se dá odpovědět jednou větou, nebo by z nich šly udělat velké statě — rozporuplné a zároveň inspirativní. Trochu to souvisí s tím, co škola mladým lidem dává. Myslím si, že je naučí nejrůznější herecké techniky — a mluvím o tom, co potkalo mě a s čím jsem se potýkal. Jestli si někdo z mladých adeptů myslí, že je škola naučí hrát, tak to je nenaučí. Škola pomůže k technice, k základním kontaktům, možná k vnímavosti. Herectví se nedá nikdy úplně naučit a zároveň se učí celý život — to je paradox. Mladý herec musí vnímat život kolem sebe jako velkou inspiraci, například na ulici i na jevišti od kolegů.

Často mluvíte o důležitosti setkání s textem, režisérem a kolegy. Které z těchto setkání bylo pro vás nejdůležitější?

Každé setkání, včetně těch, kdy se člověk takříkajíc s režisérem nepotká, je inspirativní. Jako herec si vyzkoušíte jiné přístupy, zjistíte, co jste nezvládl, co mohlo být jinak. Pro mě jsou to limity, kterých se příště mohu vyvarovat. A pokud se dotknete něčeho výjimečného, což se mi párkrát podařilo, tak to přináší velké zadostiučinění a velkou radost, ze které herec dlouho čerpá a žije i privátní život.

Zažil jste bezpočet režisérů s rozdílnými přístupy. Jak se herec přizpůsobuje různým typům vedení? Jste spíš rebel, nebo se plně odevzdáte režisérovi?

Ono se to všechno vyvíjí. Pokud na čtených zkouškách pochopím, že režisérovi mohu věřit, odevzdám se mu a jdu s ním. A většinou to takto bývá. Pokud ale cítím, že jdeme každý jinou cestou, tak se tomu trochu bráním — a doufám, že to divák nepozná. Vždycky je to o snaze dopátrat se pravdy o postavě, situaci a textu. Když se nebráníte a uvěříte tomu, jak tomu bylo i u Audience, tak vzniká práce bez bolesti. Postupně se role i hra staví jako dům — krok za krokem, dokud si nepotvrdíte, že jdete správným směrem.

Říkáte, že pocházíte ze „staré školy“, kde se kladl důraz na výsostnost, disciplínu a pokoru. Co byste dnes rád předal mladším kolegům a co se naopak učíte od nich?

Asi už jsem ve věku, kdy mi tato otázka patří. Na straně nás starších je to pokora, úcta k hereckým partnerům, výborná technika, schopnost komunikovat, nalézat a hlavně naslouchat. Na druhou stranu mladší generace učí zase nás — spontánnosti, odvaze popřít naučené formy, hereckou stavbu, nebát se chyb, nemít přehnanou artikulaci, přehnanou úctu či nebýt přehnaně skromný. Vyhrává ten, kdo to umí správně vyvážit: mít pokoru bez podlézání, být přirozený a opravdový. A to se naučit nedá. Můžete se naučit chodit, mluvit, zpívat, tančit na jevišti — ale to velké herectví se naučit nedá.

Jak se změnila vaše příprava před představením oproti době, kdy jste začínal? Máte rituály?

Je tam větší zodpovědnost. Dřív jsem si tolik neuvědomoval, co všechno mohu ztratit. Když se nepovede premiéra, říkal jsem si: bude další. Dnes kladu větší důraz na každé představení. Paradoxně nominace na Thálii tomu nepomohla — cítím, že se ode mě očekává výkon „hodný nominanta na Thálii“.

Od uvedení titulů „Copak je to za vojáka“ a „Chlapci a chlapi“ před více než 35 lety jste se moc nezměnil. Jak to děláte?

Na tom mám malou zásluhu. Je to kombinace genetiky, životosprávy, udržování fyzické kondice a humoru, člověk by se neměl brát moc vážně. Mně se líbí, když si ze mě mladší kolegové dělají srandu, a držím si životní nadhled.

Je pravda, že před představením cvičíte?

Ano, dochází k malým rituálům. Člověk před výkonem potřebuje být malinko v jakési tenzi či napětí v dobrém slova smyslu a někdy tomu napomůže dvacet kliků, třicet dřepů a vlastně se zcela obyčejně napumpovat energií a trochu se takto připravit.

Po téměř čtyřiceti letech na jevišti, kde berete energii pokračovat?

Energii mi dává sám život. Mám desetiletého syna, který je mi velkou inspirací. A taky svět kolem. Herec musí chodit po světě s otevřenýma očima. Pozorovat lidi, jak chodí, jak sedí ve vlaku, jak gestikulují, jak se smějí. V tom je nekonečná studnice inspirace.

Co je pro vás osobně silnější — divadlo, nebo film?

Patřím ke škole, která vychází z divadla. Ty největší úkoly jsem dostal v divadle. Všechno, co herec vytváří v různých formách — film, dabing, tanec, moderování — vychází z divadelního základu a jeviště.

Daboval jste světové hvězdy i animované postavičky. Jaký je v tom rozdíl?

Obrovský. Daboval jsem například Harrisona Forda, když ještě nebyl slavný. Teď nedávno těžký švédský film o holokaustu, kde jsem hrál koktavého vysokého úředníka. Koktání v dramatu je úplně jiné než u animované postavy — tam je to humor, tady tragédie. Stejně tak u Královy řeči jsme koktání vůbec netrénovali — vzniklo přirozeně při hledání postavy.

Co se týče filmu, natáčíte nyní nějaký?

Ano, s kolegou hercem a režisérem Honzou Burdou natáčíme film Hamlet Renegát — posunutý do motorkářského prostředí, podle překladu pana Saudka. Hraji Klaudia. Natáčíme filmovými prostředky, ale s divadelní intenzitou. Je to silný projekt, který propojuje obě prostředí. Z jiného soudku — premiéru bude mít film Moje holčička, který jsem točil s mladými filmaři a režisérkou Terezou Petrušovou. Hraji otce, který zneužívá svou dceru. Je to těžké, ale důležité téma. Premiéra bude 15. prosince v Praze.

Článek Marcel Rošetzký: Nominace na Thálii mě nezmění. Hraju stejně před i po ní se nejdříve objevil na Novinykraje.cz.

Celý článek zde: ZDROJ ZDE ….✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy
….