Lehká poezie: Hra v říši veršů

Trocha vtipu a rozmaru pro zimní večery.

Podobně jako Cassius ze Shakespearova dramatu, má únor „vyhublý a hladový vzhled“. Tento měsíc je krátký, což je vzhledem k jeho arktickým poryvům větru a bouří jedině dobře. Přesto však čas strávený v zimním mrazáku může přivodit náladu stejně šedou jako samotné dny této sezóny. Pak přichází březen se sliby mírnějšího počasí, ale příliš často s sebou přináší ještě poslední smršť ledu, sněhu a vichřic, které otřásají střechami, rozbíjejí naděje na brzké jaro a prohlubují zimní splín.

Jeden literární žánr—lehkovážná poezie—může pomoci zahnat tuto chladnou melancholii. Čtení elegantních a duchaplných veršů určených k pobavení a potěšení dokáže vykouzlit úsměv, zahřát u srdce a rozproudit ospalou představivost.

Filozof, byť rozesmátý

Těmito slovy kdysi jeden kritik ocenil Ogdena Nashe (1902–1971), kterého mnozí považují za velmistra americké lehkovážné poezie. Jeho humorné básně se věnují všemu možnému – od leopardů a želv až po děti a manželství.

Nash začal být jako básník známý kolem třicítky. Jak rostla jeho popularita, přednášel na univerzitách, objevoval se v televizních a rozhlasových pořadech a spolupracoval na broadwayské hře, ale nejvíce se proslavil svou poezií. Napsal více než 500 básní, které si získaly čtenáře díky jeho jazykovým hříčkám a originálnímu pohledu na lidskou existenci. Mnohé z těchto básní jsou krátké – Nash měl talent zkušeného komika, který ví, že stručnost je klíčem k efektivnímu sdělení – a právě proto se k našemu zimnímu čtení skvěle hodí. Zde jsou tři ukázky z jeho tvorby:

Slovo k manželům

Chceš-li uchovat lásky žár 
ve svém manželském kadlubu, 
svou chybu vždy uznej ihned. 
A když jsi v právu, drž hubu.

Moucha

Pán v moudrosti mouchu stvořil,
ale proč, to neprozradil.

A dětem by se mohla líbit jeho hravá definice krávy:

Kráva

Kráva je tvor hovězí;
z jedné strany bučí, z druhé mléko teče z ní.

Delší Nashova báseň „Rýma“ (Common Cold) se k zimnímu čtení hodí dokonale. Vypravěč – hypochondr, se podobně jako Nash sám – rozčiluje nad lékařem, který jeho nemoc označí za obyčejné nachlazení, za obyčejnou rýmu. Sám se však cítí na pokraji smrti a právě ta jeho rýma je pro něj „strašlivým trápením, smrkáním a funěním“. Zde jsou první a poslední sloky:

Rýma

Jděte se vycpat, doktore můj!
Vy nebudete se mi smát.
Vezměte klobouk, stetoskop svůj,
a pusu si jděte mýdlem drhnout, ať!
Mám lepší plán, než vás teď platit –
radost mi zkazit nemůžete.
Nevolal jsem vás, abych slyšel,
že mám jen rýmu obyčejnou.

…

Jen rýmu? To snad nemyslíte vážně!
Aha, takže Lincoln jen lehce klopýtl,
Don Juan byl zdrženlivý mládenec,
a Shakespeare? Měl trochu talentu!
Arktická zima je vlastně mírná,
a vaše diagnóza pěkná pitomost.
Ó, jak historie pohrdá těmi,
kdo podceňují Rýmu všech rým!

Nashovy básně jsou nejen chytré a zábavné, ale také dokonale vystihují absurditu běžného života. Jeho ironie a nadhled jsou přesně tím, co v chladných zimních dnech potřebujeme – porce smíchu totiž zahřeje stejně jako horký šálek čaje. 

Důvtip, moudrost a básnířka s grácií

Ačkoli byl Nash ve své době nesmírně populární, Pulitzerovu cenu za svou hravou poezii nikdy nezískal. Toto pocta však připadla jeho současnici Phyllis McGinleyové (1905–1978), která se stala prvním americkým básníkem, ať už mužem či ženou, oceněným Pulitzerovou cenou za lehkou poezii.

McGinleyová byla obhájkyní života na předměstí a hlasem žen v domácnosti. Její eseje a poezie nesly eleganci a vytříbený styl, jako by byly oděné do koktejlových šatů a provoněné Chanelem No. 5. Stejně jako Nash publikovala většinu své poezie v časopise The New Yorker. Někteří básníci a kritici jí vyčítali, že se věnovala lehké poezii, ale McGinleyová měla na tyto útoky pohotovou odpověď, která vystihuje podstatu tohoto žánru: „Lehká poezie oslovuje intelekt, zatímco vážná poezie oslovuje emoce.“

McGinleyová si i dnes dokáže získat čtenáře svou hravostí a podnětností. Ve své básni „5:32“ například vdechla krásu a kouzlo nejen nádraží a jeho cestujícím, ale také manželce, milující svého muže:

Řekla: „Kdyby se zítra vše zhroutilo,
kdyby svět potemněl a rozplynul se,
vím, co bych si uchovala v paměti
jako zlatý odlesk času:
Tuto chvíli.
Staré nádraží, auta couvající k perónu,
děti kopající do opotřebovaných sedadel,
ženy se stuhami ve vlasech
a vlaky, které přijíždějí,
zatímco muži vystupují – unavení, ale zvyklí.

„Ano, takhle bych si svůj život zapamatovala, řekla:
Podzim, nástupiště rudé břečťanem,
muž, který mi kráčí vstříc s úsměvem,
večerní noviny pod paží, klobouk naražený dozadu,
dým z dřeva ležící jako mlha nad ospalým městem,
čekající večeře a slunce, které se ještě nechce schovat za obzor.“

McGinleyová dokázala ve svých verších zachytit i hořkou pravdu. Například v básni „Výběr zbraní“ (A Choice of Weapons) výstižně popisuje sílu slov – a ještě větší sílu mlčení:

Klacky a kamení kosti zlomí,
když vztekem vržené jsou.
Slova pálí jak ostré břity,
ale mlčení nejvíc bolí.

V básni „Starý filantrop“ (The Old Philanthropist) autorka zpochybňuje skutečnou povahu altruismu a nutí čtenáře zamyslet se nad tím, jak a komu pomáháme:

Jeho miliony plní muzea světlem,
Harvard už čeká na jeho dar.
Zatímco písařka v noci pláče,
že na léky jí plat nestačí.

V básni „Věnec ponaučení“ (A Garland of Precepts) McGinleyová předvádí nejen svůj cit pro rytmus a slovní hříčky, ale také vlastní postřehy o životě a moudrosti:

Hledám pravdu od kolébky,
a tohle je, co znám:
Rady si nech – jinak si zaděláš
na nepřítele sám.

Pravdy se na mě lepí,
jak bodláčí v šatech.
Dopis spal, na puchýř mast,
kašmír v pračce necháš splakat.
Vyprávěj příběh – ale jen jednou.
Radu raději schovej pod kámen.

Hledáš pravidla a jistoty?
Tohle jediné ti dám:
Nakrm rýmu, ať horečka zeslábne.
S fanatikem se nehádá.
Přemýšlej dlouho – a neuděláš nic.
Škrábni do báchorky – a vypadne pravda.
Jeden steh včas ušetří dvacet dalších.
Chceš potěšit boháče? Dej mu zlato.
Miluj domov, miluj svět.
Ale nikdy nedávej rady.

Phyllis McGinleyová dokázala lehkou poezii povýšit na umění, které není jen o pobavení, ale i o hlubších pravdách. Ačkoli se v ní skrývá ironie, nikdy nechybí jemná elegance a upřímnost. Svými verši připomíná, že humor a moudrost jdou ruku v ruce – a že někdy je lepší místo rady podat někomu jen kámen. 

Veselý andílek

Přesné datum narození Rebeccy McCannové není známo, ale když v roce 1927 podlehla zápalu plic, bylo jí mezi 30 a 32 lety. Ačkoli na Facebooku existuje klub Cheerful Cherub, její básně a doprovodné kresby Veselého andílka jsou dnes téměř zapomenuté, což je velká škoda. Tyto krátké verše spolu s kresbami malého anděla a pejska byly před téměř 100 lety velmi oblíbené v novinách a po její smrti je její přítelkyně a obdivovatelka, autorka dětských knih Mary Graham Bonnerová, shromáždila do knihy Complete Cheerful Cherub (Kompletní veselý andílek).

Vyhledáš-li si McCannové Veselého andílka, objevíš její básně a kresby roztroušené po internetu. Krátký přehled jejího života a ukázky její tvorby lze najít na stránce The Neglected Books Page Rebecca McCann (Stránka opomíjených knih – Rebecca McCannová). Ačkoli je Complete Cheerful Cherub už bohužel rozebraná, stále ji lze sehnat online i v antikvariátech za dostupné ceny.

Zde jsou tři ukázky poezie McCannové – plné hravosti, ale někdy i s trochou melancholie:

Impuls

Chtěla bych obejmout
celý lidský rod,
tak moc, že ho snad
miluji.
Ale kdybych to zkusila
na ulici,
asi by mě
za to zatkli.

Láska

Můžeš mít zlato, můžeš mít hrad,
vše, co se třpytí, vše, co jde dát.
Lásku však neuchráníš v dlani,
jen v srdci, když ji někomu daruješ.

Chuť k životu

Toužím po velkých chvílích,
po dálkách neznámých,
a přitom nechávám bez povšimnutí
krásy dnů obyčejných

Bez obrázků andílka a pejska mohou tyto básně působit naivně či dětsky. Ale když se k nim přidají kresby McCannové, získávají jemný šarm, který dokáže vykouzlit úsměv a zahřát u srdce i v nejchladnější zimní dny. Snad se jednoho dne najde prozíravý vydavatel, který se rozhodne Complete Cheerful Cherub znovu vydat – jako krásný dárek k narozeninám, promoci nebo jako paprsek slunce v nejtemnější zimě.

Přečtěte si verše McCannové, McGinleyové a Nashe. Jaro se blíží – jak připomíná Sir Charles Douglas ve své básni Potůček v únoru:

Sněžná stezka lišce a veverce, vine se lesem smrkovým.
Sníh tiší skály v železné kleci, a v tichu ani vánkem nevoním.

Však skloň se níž a naslouchej! Pod rouškou zimy, nehybné,
tiše tam šepot zurčí v tichu, o ptácích, květech, listech, světle.

–ete–

Poznámka redakce:
Překlady básní v tomto článku jsou volné a jejich cílem je zpřístupnit českým čtenářům tvorbu uvedených autorů. Snažili jsme se zachovat původní význam, tón i poetiku, nicméně některé nuance se mohou lišit od originálu.

The post Lehká poezie: Hra v říši veršů appeared first on Epoch Times ČR.

✅ Více: ZDROJ ZDE