Hudba jako zbraň: Jak underground otřásl normalizačním režimem

V období normalizace se po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 komunistický režim v Československu snažil potlačit jakoukoli nekonformní kulturu. Oficiální kultura musela sloužit ideologii, zatímco nezávislá tvorba byla označována za ideologickou diverzi. Právě v tomto kontextu vzniklo prostředí československého undergroundu, skrze který tuzemská umělecká tvorba fungovala jako nástroj svobody, který neměl za cíl agitovat, nýbrž pouze odmítal jakýkoliv dialog s režimem.

Kořeny undergroundu

Underground má v Československu hluboké kořeny již od 50. let, a to v literární tvorbě. Legendární Egon Bondy, Ivo Vodseďálek či osobitý Bohumil Hrabal jsou často nazýváni průkopníky tuzemského undergroundu. Bondyho poezie a próza, ovlivněná surrealismem a později tzv. totálním realismem, zachycovala i temné stránky společnosti a odmítala konzumní i ideologický mainstream. Jelikož však ze své podstaty byla jejich díla režimem nežádoucí, byla vydávána samizdatově. Ironicky, Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, byť ve své tvorbě kritikem soudobého režimu, byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti (StB) od padesátých let až do sametové revoluce a na své vrstevníky předával informace.

Po roce 1968 se samizdat stal hlavním kanálem nezávislé literatury. Edice jako Petlice, založená Ludvíkem Vaculíkem, Kvart Jana Vladislava či Expedice Václava Havla a Jana Lopatky umožňovaly šíření zakázaných děl. Již zmíněný Bohumil Hrabal, jehož mnohá díla byla oficiálně vydána až po úpravách, Ivan Klíma, Milan Kundera či Jiří Kolář pak psali „do šuplíku“ či pro úzký okruh čtenářů. Samizdatové texty se opisovaly, kolovaly mezi důvěryhodnými osobami a často končily v zahraničí, kde byly vydávány exilovými nakladatelstvími, jako bylo Škvoreckého 68 Publishers v Torontu, které Josef Škvorecký, spolu se svou ženou Zdenou Salivarovou, založili v emigraci krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Samizdat se v 70. a 80. letech rozšířil i do širších vrstev společnosti. Nezůstal jen záležitostí intelektuálů, ale i pracujícího lidu a studentů. Režim na to samozřejmě reagoval perzekucí. Domovní prohlídky, vyhrůžky ztrátou zaměstnání či vězením byly běžně užívanými nástroji režimu. Přesto paralelní literární život udržoval kontinuitu české kultury a připravil půdu pro další vlnu intelektuálního odporu vůči totalitě.

Zrození hudebního undergroundu

Hudební underground navazoval jak na literární tradici, tak na rozkvétající bigbeatovou scénu 60. let. Československý bigbeat, inspirovaný západní rockovou tvorbou, sloužil jako ventil pro mladou společnost. V průběhu 60. let v něm však začal režim vidět hrozbu. Obzvláště pak v mladých posluchačích, kteří se se svými džíny a dlouhými vlasy začali až příliš podobat zámořské mládeži.

S dlouhými vlasy sem nelez

Perzekuce dlouhovlasých mladých mužů, označovaných jako „máničky“ nebo „vlasatci“, začala již v polovině šedesátých let a pokračovala s ještě větší intenzitou v normalizaci. V roce 1966 vyhlásil Ústřední výbor KSČ celostátní kampaň proti „nežádoucím jevům mezi mládeží“. Záminkou byly dlouhé vlasy, džíny a „neupravený zevnějšek“, které byly spojovány s bigbeatem a západním vlivem. Veřejná bezpečnost prováděla hromadné razie v rámci takzvané akce „Vlasatci“. V Praze před Národním muzeem bylo v roce 1966 předvedeno na 140 mladíků, celostátně pak několik tisíc. Mnozí byli násilně ostříháni, dostali pokuty nebo byli vyloučeni ze škol a zaměstnání.

Protesty proti této represi byly ojedinělé, avšak výrazné. V září 1966 se v Praze sešlo přes 130 ostříhaných vlasatců, kteří demonstrovali s hesly jako „Vraťte nám vlasy!“, „Pryč s holiči!“ či dokonce „Komunisti jsou volové!“. Demonstrace byla, jak měl bývalý režim v oblibě, násilně rozehnána. Historik Filip Pospíšil a Petr Blažek v knize Vraťte nám vlasy! dokumentují, jak kampaň zasáhla i menší města a jak média, obzvláště Rudé právo, mladé lidi vykreslovala jako parazity a rušitele veřejného pořádku.

Po roce 1968 se perzekuce obnovila s novou silou. Dlouhé vlasy a rocková hudba byly považovány za projev „buržoazní dekadence“. Mladí lidé měli problémy v zaměstnání, ve škole i na ulici. Policie je předváděla na stanice, kde jim často hrozila nucená „úprava zevnějšku“ – násilné ostříhání. Tato šikana se dotýkala i hudebníků undergroundu, kteří dlouhé vlasy a nekonformní vzhled odmítali změnit.

Zátahy na koncerty běžnou věcí

Jedním z nejznámějších příkladů režimní brutality vůči undergroundové hudbě se stal zásah v Rudolfově u Českých Budějovic ze 30. března 1974. Podle svědectví pamětníků se měl v hostinci Na Americe konat koncert místních skupin Adept a Infinitas, hlavními hvězdami měly být kapely The Plastic People of the Universe a DG 307. Na základě „šeptandy“ přijelo téměř 400 mladých lidí – převážně z Prahy i okolí. Koncert však pořádně ani nezačal. Veřejná bezpečnost akci násilně rozehnala ještě před vystoupením hlavních kapel. Fanoušci byli biti obušky, zatýkáni a mnozí skončili se zraněními. Událost je tak dodnes označována jako „Budějovický masakr“.

Jednalo se o předem připravený zásah. Místní obyvatel si měli stěžovat na hluk, avšak policie zasáhla s naprosto nepřiměřenou silou a polsuchače surově zbila. Následovaly soudy s fanoušky za výtržnictví. Byť samotné kapely v tomto případě ještě nebyly přímo postiženy, zásah jasně ukázal, že režim nebude tolerovat ani soukromé setkání. Plastici a mnohé další kapely od té doby hrály výhradně na ilegálních akcích maskovaných jako svatby nebo rodinné oslavy.

Podobné razie probíhaly i na dalších akcích. První festival druhé kultury v sokolovně v Postupicích 1. září 1974 s Plastiky, DG 307 a Svatoplukem Karáskem, který proběhl při příležitosti svatby Arnošta a Jarky Hanibalových, proběhl překvapivě v klidu, byť o akci StB věděla. Druhý festival druhé kultury, který se odehrál v Bojanovicích o necelé dva roky později, se však stal zlomovým.

Akce „Kapela“

Vrcholem represivního aparátu se stala celostátní akce StB z konce roku 1975 s krycím názvem „Kapela“. Inicioval ji plukovník Vladimír Stárek a měla za cíl znemožnit koncertování nezávislých, „prozápadně orientovaných“ rockových skupin. Akce zahrnovala sledování, evidenci, domovní prohlídky, konfiskaci nahrávek i aparatury a rušení akcí. StB spolupracovala s místními národními výbory a SSM, aby zabránila jakémukoli veřejnému i soukromému hraní nežádoucí muziky.

Proces s Plastiky

Již v roce 1973 Plastici ztratili profesionální licenci a od roku 1974 mohli hrát jen ilegálně. V prosinci 1974 nahráli na hradě Houska album Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned s texty Egona Bondyho, které se šířilo pouze samizdatově. O dva roky později, po zmíněném druhém festivalu druhé kultury v Bojanovicích, byli členové Plastic People of the Universe zatčeni.

Vratislav Brabenec dostal osm měsíců nepodmíněně, manažér kapely Ivan Martin Jirous pak osmnáct měsíců a kanadský zpěvák Paul Wilson, který s kapelou vystupoval v letech 1970–1972, byl deportován. Mezi dalšími odsouzenými byli Pavel Zajíček z DG 307 na dvanáct měsíců a Svatopluk Karásek na dobu osmi měsíců. Většinu ostatních režim propustil po několika týdnech ve vazbě. Perzekuce kapel a demonstrace moci na Plasticích však místo strachu z režimu zapříčinila otevřený odpor vůči němu.

Osudová Charta 77

Represe měly opačný efekt, než režim zamýšlel. Proces s Plastiky se stal katalyzátorem vzniku Charty 77 – petice za dodržování lidských práv, kterou iniciovali Václav Havel, Jan Patočka a další disidenti. Spolu protestovali proti uvěznění hudebníků a aktivně s nimi začali spolupracovat. Havel se stal aktivním podporovatelem undergroundu, dokonce organizoval tajné koncerty nejen Plastiků na své usedlosti v Hrádečku a podílel se na výběru textů pro alba jako Hovězí porážka (1984) a Půlnoční myš (1986).

Underground statečně nahrával dál: alba Plastiků jako Pašijové hry velikonoční (1978) či Jak bude po smrti (1979) se šířila po samizdatu mezi fanoušky. I přes zátahy vznikala paralelní společnost, která přestala při své umělecké tvorbě brát výhrůžky režimu v potaz. Do roku 1989 Plastici nahráli desítky alb, která oficiálně vyšla až po revoluci. Po Sametové revoluci se v roce 1997 znovu sešli k 20. výročí Charty 77 na návrh tehdejšího prezidenta Václava Havla.

Vznikaly i další undergroundové kapely, jako byli například Psí Vojáci v čele s Filipem Topolem. Těm bylo dokonce zakázáno hrát již po prvním koncertu v roce 1979. Filip Topol byl při svém prvním výslechu teprve třináctiletý. Stejně jako Plastici, i Psí Vojáci a další undergroundové skupiny hrály na soukromých akcích, včetně Havlovo Hrádečku. Tyto kapely se pak staly symbolem „druhé kultury“, jak ji definoval Ivan Martin Jirous v populárním výboru esejů a kritik rockové hudby z období normalizace.

Kulturní rozvrat režimu

Totalitní režim se tak dlouho pokoušel rozbít undergroundovou kulturní scénu, až se mu stala osudnou. Absurdní procesy kvůli dlouhým vlasům i kvůli textům písní, razie proti kapelám i násilí vůči jejím posluchačům signalizovaly dlouhodobý rozklad režimu, který morálně zbankrotoval již v předchozích desetiletích.

Vznik Charty 77 a následný tlak na stát byl reakcí, kterou si bývalý režim vypěstoval sám svými represivními tendencemi. Česká undergroundová tvorba, krom svého politického významu, byť se o něj téměř nepokoušela, měla však i jinou, stejně důležitou vlastnost: patřila k nejkreativnější a nejinovativnější muzice, kterou český i slovenský hudební průmysl kdy vyprodukoval.

The post Hudba jako zbraň: Jak underground otřásl normalizačním režimem appeared first on Epoch Times ČR.

✅ Více: ZDROJ ZDE