Crusader Kings III: Roads to Power – recenze nového rozšíření

Crusader Kings 3 hrajete proto, abyste vládli. Stanete se hrabětem, vévodou, králem, spřádáte dynastické plány, hledáte plodné princezny s tučným věnem, vyhlašujete války a posíláte desítky tisíc mužů na smrt. Ať si vyberete jakéhokoliv panovníka, máte už od začátku obrovskou moc – možná ne v porovnání s největšími králi středověku, ale rozhodně víc než obyčejný trhan, co se potuluje venkovem a hledá, kde by sehnal groše na další skývu chleba.

Nové DLC Roads to Power se ptá, jaké by to bylo, kdybyste takovým nuzákem byli. Samozřejmě ne tak úplně doslova – nikoho by asi nebavilo trávit čas v extrémně propracované simulaci feudálního systému tím, že by se válel v bahnitých ulicích Starého Města pražského a žebral o almužnu, dokud by ho neskolila lepra.

zdroj: Paradox Interactive

Stanem a mečem

Místo toho se můžete stát dobrodruhem. Chlapíkem nebo ženou, co cestují napříč Evropou, nechávají se zaměstnat mocnějšími a bohatšími na nejrůznější prácičky a jednoho dne se jim třeba podaří vyšplhat po kariérním žebříčku tak vysoko, aby i na jejich hlavě někdo uskladnil nějaký ten korunovační klenot.

A je to úplně jiný zážitek. Najednou jste loutka, pěšák na šachovnici. Doufáte, že se vám podaří dovést ke spravedlnosti uprchlého lapku, protože jinak nebudete mít co jíst. Snížíte se k tomu, abyste se stali divadelním hercem, jen aby vám to něco vydělalo. Nejlepším okamžikem prvních pár hodin hraní bude setkání s náhodným, nemocemi prolezlým Saracénem, který nemá kam jít a přidá se k vám za pár drobných, takže už nebudete pocestné přepadat sami.

zdroj: Paradox Interactive

To je mimochodem nutné zmínit – zločin. Že cestujete po mapě a plníte úkoly pro mocné šlechtice, to je jenom polovina zábavy. Můžete se taky rozhodnout si blahobyt zajistit na vlastní pěst – loupežnictvím, drobnými krádežemi, občas i nájemnou vraždou. Nebo se rovnou přidáte k selskému povstání s vidinou titulu, pokud to vyjde. Když vás chytí, skončíte na šibenici. Ale kdo by řekl ne vidině rychlého výdělku?

Do toho všeho spravujete svůj putovní tábor, stavíte si v něm vylepšení a najímáte či jinak získáváte nové pomocníky. Pořád počítejte s tím, že nehrajete ani tak za jednotlivce, jako spíš celý rod – vaším základním imperativem je zplodit dědice, aby po vás měl kdo převzít rodinný byznys. Problém samozřejmě je, že po námezdních žoldnéřích císařovny netouží, takže je někdy potřeba vzít zavděk méně exkluzivním manželským zbožím, než jste v Crusaderech zvyklí.

zdroj: Paradox Interactive

Poutník tvrdej chleba má

Když už jsme u opouštění starých zvyklostí – znám dost lidí, kterým připadá, že běžná partie Crusader Kings 3 je příliš jednoduchá. Já sám k nim patřím a často si hru ozvláštňuju mody, které všechno dělají složitější a zábavnější (můžu doporučit například Inherichance, kde po smrti hrajete za náhodného dědice, ne toho primárního jako obvykle). Ale dobrodružný začátek v Roads to Power rozhodně umí být solidní výzva i pro veterána.

Jste prostě tak hrozně křehcí, bez jakékoliv bezpečnostní sítě titulu, jména, dynastie. Když jsem začal svůj první dobrodružný pokus v Byzantské říši, moje hra skončila po deseti minutách – vydal jsem se zadržet kriminálníka, ten mě vyzval k duelu, já do toho jako správný statečný normanský žoldnéř šel… no a okamžitě jsem umřel. Dědic nebyl k mání, konec hry, jedeme znova.

Napříště jsem se posnažil – po splnění prvního úkolu pro toho či onoho guvernéra jsem ho požádal, ať mi místo zásob na cestu radši zaplatí povolením k sňatku s jednou ze svých dvořanek. Děda souhlasil, já po troše snahy sbalil místní hezkou a chytrou šlechtičnu a ta mi do roka a do dne porodila krásnou dcerku.

Brzo přijdou další dětičky, říkal jsem si a nechal se unášet představami o rozvětveném dynastickém stromu. Načež, zrovna když moje holčička slavila první rok, se Peloponésem prohnala epidemie tyfu. Než jsem se stihl s táborem přestěhovat jinam, moje žena onemocněla. Od ní jsem chorobu chytil já. Ode mě můj nejlepší přítel a pravá ruka. Po něm arabský doktor, kterého jsem si nabrnkl v nějaké hospodě. A pak všichni ostatní věrní cestovatelé v mém táboře, včetně mojí dcery.

zdroj: Paradox Interactive

Začalo se umírat, a to tak, že rychle. Zvláštním řízením osudu byli brzo mrtví úplně všichni… kromě mojí dcery. Jednoroční mimčo se náhle stalo dědičkou žoldnéřské kumpanie, s nečekaně tuhým kořínkem, ale zato bez peněz, bez přátel a bez nejmenší šance, že se z tohohle průšvihu v plenkách ještě někdy vyhrabe. Další restart.

Na startu je pořád nejlíp

Jak už to tak v Crusaderech bývá, jakmile se vám podaří přežít mnohdy dost drsný začátek, rázem je všechno jednodušší. Umělá inteligence přestává stíhat, úspěchy se nabalují na sebe jako sněhová koule – a takhle to přesně funguje i u dobrodruhů. Pár desítek let cestujete, vyděláváte peníze a záhy jich máte dost na to, abyste si postavili vlastní hrad nebo najali takovou armádu, se kterou můžete snadno sesadit nějakého slabšího vládce.

Člověk by řekl, že si obtížný start, pravděpodobně tu nejzábavnější část každé partie Crusaderů, tímhle způsobem aspoň prodloužíte. Že se z dobrodruha stanete vládcem, ale nějakým nižším, takže bude zase nějakou dobu trvat, než se vyšvihnete o stupínek výš. Jenže problém je, že jakmile naskočíte na vlastní trůn, máte většinou nahrabanou příliš macatou zásobu zdrojů a výhod, aby vás ostatní vládci podobné úrovně mohli ohrozit.

Je parádní, že se v Paradoxu do něčeho takového, jako jsou dobrodruzi, vůbec pustili a že přinesli další unikátní způsob, jak s hrou interagovat. Není to žádný přílepek – možností, co dělat, je obrovská spousta, klidně místo dobývání a žoldačení můžete jenom cestovat po kostelech a pokusit se stát světcem. Některé historické postavy dokonce mají vlastní skriptované minipříběhy, takže můžete docela dobře reprodukovat třeba heroický osud El Cida.

Zároveň chci ale zdůraznit, že Roads to Power tím rozhodně neřeší problémy s tempem, které hra má – upřímně, které mívají všechny strategie podobného střihu, nejenom ty od Paradoxu. Úplný začátek je pořád to nejzábavnější, co Crusadeři nabízí. A už by se hodně nabízelo v některém z příštích DLC (případně velkých patchů) adresovat problém ekonomiky, protože hodnota zlaťáků často nedává vůbec žádný smysl. To je přesně vidět i na tom, že si v některých případech můžete vydělat lepší peníze jako dobrodruh než jako císař.

zdroj: Paradox Interactive

Byzanc jinak a lépe

Když už jsme u císaře, pojďme zavítat do Byzantské říše i jinak než jenom skrz pohled potulného Normana. Další klíčová část rozšíření se totiž věnuje právě Římské říši, jak by ji nazvali sami její obyvatelé.

V základní hře nikdy moc nedávalo smysl, že Byzanc fungovala na stejných feudálních základech jako zbytek Evropy. Historicky to tak prostě nebylo. Intriky u císařského dvora probíhaly úplně jinak, nešlo ani tak o dědičná rodová území, jako spíš o měkkou sílu, přístup k císaři, k členům jeho rodiny a tak dále.

To odteď Crusader Kings 3 zvládají simulovat pomocí nového systému „administrativní říše“. Tu tvoří císařská rodina úplně na vrcholu a pod ní zběsilá spleť členů dalších významných familií, které se spolu perou o moc – a častokrát se neštítí císaře úplně normálně svrhnout, aniž by k tomu potřebovaly kdovíjaké dědičné casus belli, nebo aspoň prosadit dědice mimo klasické primogeniturní pořadí.

Upřímně, hrát za byzantského šlechtice je extrémní nezvyk. Dokonce ani přímo nevlastníte žádné rodové země. Pokud zatahám za správné nitky u císaře, ať už hrozbami, nebo sladkými slovíčky, je možné, že ze mě udělá vládce athénské provincie, aniž bych s ní měl předtím cokoliv společného. Chci nějak zaměstnat svého bráchu, který u mého dvora nemá moc do čeho píchnout? Pane císaři, slyšel jsem, že potřebujete správce téhle oblasti v Anatolii pomalu na druhé straně mapy, kam nikdo z mé rodiny nikdy ani nepáchnul. Proč by to měl být zrovna můj bratr? Protože tahle obří truhlice peněz.

zdroj: Paradox Interactive

Dýky a úplatky

Intriky jsou najednou mnohem důležitější než prostá vojenská moc. A to nejenom klasické vraždění, ale i očerňování pověsti – člověka může na konstantinopolském dvoře naprosto vyřadit z provozu prostý problém, že ho císař nemá rád. Pokud radši než za válečníky hrajete za šedé eminence v zákulisí, Malíčky ze Hry o trůny, mezi Římany (ano, jsou to Řekové, ale byli by z toho smutní, tak pšt) se vám bude líbit.

Ptáte se, proč vlastně stavět budovy a vylepšovat nějaké území, když vám ho císař může sebrat nebo vás rázem poslat spravovat nějaké úplně jiné? Výborná otázka! Naštěstí na ni existuje odpověď v podobě vašeho vlastního, rodového, dědičného pozemku – v podstatě takové nemovitosti, která je vždycky vaše. V okolí svojí boháčské vily si můžete stavět spoustu vylepšení, která vám zůstanou, ať už se vám popis práce změní jakkoliv.

Někdo si s tím vším dal fakt velkou práci. Byzanc teď funguje opravdu diametrálně odlišně od všech jiných států, na které můžete narazit. Ale opět (začíná se z toho stávat trend), tenhle skvělý přídavek trpí těmi samými problémy, co všechno ostatní. Umělá inteligence si se všemi možnostmi a handrkováním neumí dost dobře poradit. Vy začnete hrát, trochu se zorientujete, přežijete krušné první dekády a pak pravděpodobně všem konkurentům o moc utečete, když ne na první pokus, tak na ten pátý už zaručeně. A zábava se pomalu vytratí.

zdroj: Paradox Interactive

Vítejte v nové době

Jak je u Paradoxu dobrým zvykem, spolu s placeným rozšířením vychází i update zdarma, který spolu se spoustou drobnějších přídavků přináší jedno hlavní lákadlo – nové startovní datum. Vítejte v roce 1178!

Je docela zajímavé si přečíst zdůvodnění, proč zrovna tenhle rok, přímo od lidí, kteří na nové dějinné záložce pracovali. Já za sebe z čistě hráčského hlediska můžu říct, že to je trhák a dost možná se bude jednat o můj nový nejoblíbenější start (pro referenci, mám výrazně raději 1066 než 867).

Křižácká království jsou naživu a ve fascinující tahanici o moc se Saracény. Richard si už brousí meč, aby se mohl stát krevní pumpou velikánské kočičky. Svatá říše římská v čele s Barbarossou balancuje na prahu občanské války. Byzanc je stále silná, ale na obzoru už se stahují mračna v barvách Benátské republiky. Anglie se odmítá omezovat na nějaký ubohý ostrov a ovládá půlku francouzského území. Jistý Přemysl Otakar je zatím malý kluk, ale už spřádá velké plány…

Pořádné rozšíření? Bezpochyby

Rozšíření Crusader Kings 3 ne vždycky dopadají dobře – ale v porovnání třeba s takovým Royal Court jsou Roads to Power opravdu o několik kroků dál. Hra by akutně potřebovala lepší umělou inteligenci soupeřících panovníků, která by oživila dlouhé hraní, ale to je asi ještě běh na dlouhou trať, pokud do toho cíle vůbec kdy doběhneme.

Do té doby nezbývá než rozšiřovat herní prvky, nabízet nové možnosti, přibližovat virtuální středověkou Evropu té skutečné. A to je něco, co se novému DLC stoprocentně daří. Administrativní zřízení Byzantské říše nabízí historicky věrnější a herně neobvyklou alternativu ke klasickým feudálním královstvím. Dobrodruhové se vám dřív nebo později dost možná ohrají a celý tenhle způsob hraní zápasí s balancem, ale otevírají úplně nový způsob, jak si hru užít. A nové startovní datum přináší celé úžasné nové pískoviště, ovšem taky je ze všech významných přídavků jediné zadarmo, takže to úplně nutně neberte jako argument ke koupi rozšíření.

Já jsem každopádně spokojený. Kdyby takhle vypadalo každé DLC ke třetímu dílu, za chvíli by si nikdo nedovolil ani naznačit, že jsou Crusader Kings 2 pořád ještě lepší hra. Uvidíme, jakou dobrodružnou cestou se v Paradoxu vydají dál.

Celý článek zde: ZDROJ ZDE ….✅ REKLAMU ✅ můžete mít zde například formou zpětného odkazu více :Ceny reklamy
….