Česká Televize – skurvený Petr Fiala a jak se nás dotkne 1. 5. 2025 novela č. 119/2025 Sb ?? – budou vás prostě ždímat.

Jdeme posoudit, jestli věta „nevyužívám Českou televizi, jsem svobodný občan, nebudu platit“ právně stačí. ?

Nestačí. Podle aktuálního zákona není rozhodné, jestli se na ČT díváte. Rozhodné je, zda domácnost vlastní, drží nebo déle než 30 dnů užívá zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání. Zákon i aktuální výklad ČT a Ministerstva kultury sem řadí i mobil, tablet nebo počítač připojený k internetu.!

Argument „jsem svobodný občan“ tady právně nepomáhá. Povinnost vzniká přímo ze zákona, ne ze smlouvy s Českou televizí. Ústavní soud už navíc útok proti této právní úpravě odmítl; neuznal, že by samotná existence této zákonné povinnosti porušovala základní práva tak, aby zákon zrušil.

Pokud doma používáte internet přes mobil, notebook, tablet nebo počítač a nikdo jiný za stejnou společnou domácnost televizní poplatek neplatí, pak podle dnešního právního stavu nemáte čistý zákonný argument pro odmítnutí jen proto, že ČT nesledujete. ČT na svém oficiálním webu výslovně uvádí, že povinnost trvá i tehdy, když se na ČT nedíváte, a že se vztahuje i na mobil nebo počítač.

Když to budete ignorovat nebo pošlete jen obecný odmítavý text bez pravdivého čestného prohlášení a bez zákonného důvodu, riskujete dlužné poplatky a přirážku 10 000 Kč. Zákon to říká výslovně. ČT navíc podle zákona pracuje s údaji od dodavatelů elektřiny.

Za vlády Petra Fialy začala od 1. května 2025 platit novela č. 119/2025 Sb., která zvýšila televizní poplatek z 135 na 150 korun měsíčně a rozhlasový z 45 na 55 korun. Nejde tedy o drobnost, ale o další pravidelný odvod, který stát přikazuje platit domácnostem pod hrozbou sankcí. Problém není jen samotné zdražení. Největší problém je princip. Lidé mají platit i tehdy, když klasickou televizi nebo rádio reálně nevyužívají, protože novela rozšířila okruh zařízení i na počítače, tablety a chytré telefony schopné přehrávat vysílání přes internet. Jinými slovy: stát řekl, že nestačí nevysílat doma televizi. Stačí, že vlastníš zařízení, přes které by to technicky šlo. ten moment, kdy se z veřejné služby v očích mnoha občanů stává povinně vymáhaná platba. Kritici oprávněně namítají: proč má člověk financovat médium, které nesleduje, neposlouchá a kterému nevěří? Proč má důchodce, samoživitel nebo běžná rodina dotovat systém jen proto, že vlastní mobil nebo notebook? Tohle není dobrovolná podpora. Tohle je zákonem vynucené financování.

Stát navíc nehraje jen na „morální povinnost“. Oficiální portál veřejné správy uvádí, že při nesplnění oznamovací povinnosti může být vedle dlužných částek uložena přirážka 5 000 korun u rozhlasového poplatku a 10 000 korun u televizního poplatku. Přesně tohle lidi dráždí nejvíc: nejprve povinná platba za něco, co nechtějí, a potom hrozba sankcí. á i výjimky. Osvobození se může týkat například lidí s velmi nízkými příjmy do 2,15násobku životního minima, ale je potřeba o něj aktivně žádat a znovu dokládat splnění podmínek, a to maximálně po šesti měsících. To znamená další administrativa, další papírování a další tlak právě na ty, kteří mají peněz nejméně. y tvrdí, že jde o stabilní financování veřejnoprávních médií a ochranu jejich nezávislosti. Jenže velká část veřejnosti to vidí jinak: jako další povinný výdaj v době, kdy lidé řeší nájmy, energie, potraviny a léky. V zemi, kde je každá stokoruna pro mnoho seniorů a rodin důležitá, působí tahle novela jako arogantní vzkaz shora: budete platit, i když nechcete. veřejná služba důvěru, nemůže stát na donucení a hrozbách. Musí stát na důvěře občanů, na skutečné nestrannosti a na přesvědčení, že za své peníze dostávají něco hodnotného. Pokud značná část společnosti vnímá Českou televizi jako nevyváženou a odtrženou od běžných lidí, pak problém není v občanech. Pak je problém v systému, který si místo důvěry vynucuje poslušnost.

A právě proto odpor veřejnosti poroste. Ne kvůli tomu, že by lidé odmítali platit všechno. Ale proto, že odmítají platit za něco, co sami nevyužívají, nechtějí a v co často ani nevěří.

Karel Janovský – deník pravda

6.4.2026