Centrkurt v Paříži oněměl. Konec, který si nikdo nepřál. Přišla další zrada, hvězdě se leskly oči

Ty dvě finále od sebe dělilo 98 dní, tedy tři měsíce. Obě muselo rozlousknout až (možná nespravedlivé) prodloužení 3 na 3 a obě po vítězné brance dekorovaly nejlepší tým hokejového světa. Tím ale srovnání skončí, protože vrchol olympijského turnaje v Miláně v podání Ameriky a Kanady byl kvalitativně o notný kus dál než nedělní střet Finska a Švýcarska coby tečka světového šampionátu. Už dopředu přitom mnozí květnový turnaj označovali za béčkový či céčkový s tím, že v olympijské sezoně chutná mistrovství asi podobně, jako když ten stejný pytlík čaje louhujete podruhé. Ano, je to nepochybně slabší odvar, přesto tvrdím, že je skvělé a osvěžující, když se hokejové mistrovství pořádá každý rok.

K píšícím novinářům přišel s lehkým úsměvem, neboť jen krátce předtím odpovídal ve studiu České televize, aniž by kvůli hluku v aréně slyšel otázky. „To si diváci smlsnou,“ věděl. Pak se Radim Rulík podíval na tváře žurnalistů a pravil: „Tak do mě, chlapi.“ A následně skoro půlhodinu mluvil o turnaji, nasazení mladých i své končící éře u reprezentace. „Před mistrovstvím jsem měl strach, abychom vůbec postoupili do čtvrtfinále,“ přiznal odcházející kouč národního týmu.