Záhada bermudského trojúhelníku vyřešena

Bermudský trojúhelník představuje pomyslnou oblast v západní části Atlantského oceánu, která je vymezena třemi body: jižním cípem Floridy, bermudským souostrovím a ostrovem Portoriko. Velikost onoho trojúhelníku je proměnlivá, a to v závislosti na tom, kdo o něm momentálně píše. Setkali bychom se s odhady od přibližně 1,3 až 3,9 milionu čtverečních kilometrů oceánu.

Jak vůbec mýtus vznikl?

Současný mýtus o bermudském trojúhelníku se začal formovat zhruba v polovině 20. století, kdy někteří novináři i autoři začali popularizovat či dokonce vytvářet příběhy lodí a letadel, které se ztratily právě v tomto regionu. V roce 1950 byl publikován v deníku Miami Herald článek o záhadných zmizeních na moři poblíž Bermud. K článku byla vložena i mapka, na které bylo zobrazeno hned několik tragédií, které se v oblasti odehrály.

O dva roky později, v říjnu 1952, byl publikován v časopise Fate článek, kde byla poprvé načrtnuta trojúhelníková oblast ohraničená Floridou, Bermudami a Portorikem. Autor ve svém článku zmínil hned několik případů zmizení: nákladní loď Sandra v dubnu 1950, vojenský let 19 z 5. prosince 1945 či dopravní letoun Star Tiger britské letecké společnosti British South American Airways z 30. ledna 1948 a několik dalších.

Incidentů očividně nebylo ve 40. a 50. letech 20. století málo, a tak se oblast bermudského trojúhelníku stala terčem zájmu nadšených badatelů, kteří začali teoretizovat o možných důvodech těchto neobjasněných ztrát. Zájem o bermudskou problematiku se rozšiřoval i v 60. a 70. letech, kdy krom dalších novinových článků začaly vycházet i první beletristické texty a filmy na námět bermudského trojúhelníku – mezi roky 1977 až 1979 vyšlo takových filmů hned pět.

Série záhadných ztrát

Jedním z nejstarších zdokumentovaných příkladů záhadného potopení byla britská válečná fregata HMS Atalanta, která zmizela 31. ledna 1880 na cestě z Bermud do Anglie. V tomto osudném roce sloužila jako cvičná loď pro mladé námořníky. Je možné, že právě nezkušenost námořníků přispěla ke ztrátě plavidla, když se s největší pravděpodobností připletla do cesty bouře, která v oblasti řádila.

Dalším často citovaným příkladem je případ americké lodi USS Cyclops, která zmizela po 4. březnu 1918. Plavidlo s více než třemi stovkami lidí na palubě se ztratilo během plavby z Barbadosu do Baltimoru. Přesná příčina nehody nebyla nikdy spolehlivě určena, byť se spekuluje, že za ztrátu mohl nadměrný náklad manganu, který loď nesla na palubě. Vrak lodi nebyl doposud objeven.

Co však vzbudilo ještě větší pozornost k Bermudám, byla i zmizení letecká. Ještě větší pozornost vyvolal incident známý jako Let 19. Dne 5. prosince 1945 odstartovala z námořní základny Fort Lauderdale skupina pěti torpédových bombardérů TBM Avenger na rutinní cvičný let. Letka měla absolvovat navigační cvičení nad Atlantikem a poté se vrátit na základnu. 

Během letu však došlo k neobjasněnému zmatku v navigaci. Velitel letky hlásil potíže s kompasem a posádky si nebyly jisté svou polohou. Po sérii rádiových zpráv se spojení přerušilo a letadla najednou zmizela. Všech čtrnáct letců bylo prohlášeno za nezvěstné. Při pátrání po letce byl vyslán také záchranný letoun PBM Mariner s třináctičlennou posádkou. Krátce po startu se i tento stroj však ztratil.

Příkladů námořních i leteckých neštěstí v této oblasti je mnoho, a tudíž není o materiál k teoretizování nouze. Od druhé poloviny 70. let však vystoupilo mnoho různých vědců, kteří se problematice bermudského trojúhelníku věnovalo a kteří přišli s různými vysvětleními.

Co na to věda

Moderní výzkum se snaží legendu konfrontovat s empirickými daty. Z pohledu oceánografie i statistiky neexistuje důkaz, že by oblast bermudského trojúhelníku vykazovala vyšší počet nehod než jiné části světových oceánů. Na druhou stranu je pravda, že daná oblast je poměrně specifická.

Jedním z nejvýznamnějších faktorů je proměnlivé počasí. Oblast mezi Floridou, Bermudami a Portorikem leží na frekventované trase tropických bouří a hurikánů vznikajících nad Atlantikem. Ty posléze mohou zesílit během relativně krátké doby. Silné bouře provází prudké poryvy větru, vysoké vlny a intenzivní srážky. Námořní lodě se v takových podmínkách mohou dostat do situace, kdy je jejich manévrovací schopnost výrazně omezena. V případě letadel pak mohou silné turbulence nebo náhlé změny tlaku a větru způsobit ztrátu kontroly nad strojem.

Golfský proud?

Další významnou roli by mohl hrát i Golfský proud, jeden z nejsilnějších oceánských proudů na planetě. Tento teplý proud směřuje z Mexického zálivu podél východního pobřeží Severní Ameriky směrem k severnímu Atlantiku. Rychlost jeho proudění může dosahovat několika kilometrů za hodinu. Pro námořní dopravu to znamená, že případné trosky lodí nebo letadel mohou být během krátké doby odneseny na velké vzdálenosti. Golfský proud zároveň ovlivňuje vznik vysokých vln a proměnlivých mořských proudů, které mohou komplikovat navigaci i stabilitu lodí.

Magnetické pole?

Dalším faktorem jsou magnetické podmínky: V oblasti západního Atlantiku prochází takzvaná agonická linie, tedy pomyslná čára, kde se magnetický sever shoduje se severem geografickým. Pro zkušené navigátory nepředstavuje tento jev zásadní problém, protože je možné jej zohlednit při výpočtu kurzu. 

V první polovině 20. století však byla navigace nad oceánem výrazně obtížnější než dnes. Letadla často létala bez moderních navigačních systémů a orientace závisela na kompasu, mapách a odhadu polohy. Pokud se posádka tedy dostala do špatného počasí nebo ztratila orientaci, mohlo dojít k navigační chybě, která vedla k vyčerpání veškerého paliva a následnému pádu do oceánu, což by mimo jiné vysvětlovalo i ztrátu letu 19 z roku 1945.

V některých studiích se objevila hypotéza, že zmizení lodí by mohly způsobovat výrony metanu z mořského dna. V sedimentech oceánského dna se totiž nacházejí tzv. metanové hydráty – sloučeniny vody a metanu, které mohou při určitých podmínkách uvolňovat plyn do vodního sloupce.

Teoreticky by masivní uvolnění metanu mohlo snížit hustotu vody natolik, že by loď ztratila vztlak a rychle se potopila. Experimentální studie skutečně prokázaly, že takový proces je fyzikálně možný. Dosud však nebyly nalezeny důkazy, že by v oblasti bermudského trojúhelníku docházelo k výronům plynu v rozsahu, který by vysvětloval námořní katastrofy.

Jako nejpravděpodobnější a nejčastější příčina těchto neštěstí se ale jeví lidská chyba. Současný vědecký konsenzus považuje bermudský trojúhelník za mediální konstrukci. Neexistuje totiž pevný důkaz o zvláštních fyzikálních silách, které by v této oblasti způsobovaly zmizení lodí nebo letadel.

The post Záhada bermudského trojúhelníku vyřešena appeared first on Epoch Times ČR.

✅ Více: ZDROJ ZDE